„Opravdu dobrá věda není nikdy lokální, v zahraničí čerpám inspiraci,“ říká výzkumnice z IPS, která propojuje politologii a historii
Dr. Hana Kubátová po absolvování magisterského studia cítila, že toho ještě neví dostatek, a rozhodla se tak v akademickém prostředí zůstat. V současnosti působí jako výzkumnice a pedagožka na Institutu politologických studií FSV UK, dokončuje knihu, na níž pracovala sedm let, a podílí se na řadě výzkumných projektů. Chuť objevovat stále něco nového ji přitom ani po letech neopouští.
Po vystudování bakalářského cyklu programu Politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK odešla dr. Kubátová na Středoevropskou univerzitu v Budapešti, kde absolvovala magisterský obor s názvem Nationalism Studies. V rámci něj se zabývala studiem nacionalismu se specializací na židovská studia. „Středoevropská univerzita je moje srdeční záležitost – tam jsem se naučila, jak důležité je kritické čtení a diskuse namísto memorování. Právě zde jsem začala navštěvovat přednášky a semináře z jiných kateder a oborů,“ popisuje dr. Kubátová.
Po ukončení magisterského programu se vrátila do Prahy a přihlásila se na doktorské studium na FSV UK, které však z větší části strávila v zahraničí. Několik měsíců pobývala na Slovensku a poté v Německu, následně rok v Izraeli a disertaci psala ve Spojených státech amerických. Ve svém výzkumu se věnuje zejména propojení mezi historií a politologií. V centru její pozornosti stojí předsudky a vztahy mezi většinovým a menšinovým obyvatelstvem. Dlouhodobě se také zabývala antisemitismem a holocaustem, které zkoumala nejen jako čistě politickou, ale i společenskou událost. Během své akademické dráhy se tak často pohybovala a stále pohybuje na pomezí několika oborů – a právě to považuje za klíč úspěšného výzkumu.
„Kdybych mohla, přidala bych si i další obory – fascinuje mě například výzkum sociálních psychologů, kteří se zabývají tím, co se děje s pachateli násilí, proč se jako komunita i jednotlivci cítíme jako oběti a jak kolektivní vina ovlivňuje to, jak vnímáme sami sebe a ostatní,“ popisuje dr. Kubátová a dodává, že společně s tím ji také zajímají sociologické nebo ekonomické publikace o lidských právech, nerovnosti a identitách. „Tolik lidí se zabývá podobnými otázkami, ale víme o sobě tak málo. Líbí se mi proces, kdy se snažím pochopit, proč se někdo na dané téma dívá z jiného úhlu a co konkrétní disciplinární přístup umožňuje vidět a co naopak přehlíží,“ vysvětluje.
I proto nemá ráda časté škatulkování a otázky, zda se cítí být spíše politoložkou, nebo historičkou. „Rozčiluje mě, jak často se o interdisciplinaritě mluví, ale zároveň jak moc se z ní stalo módní slovo, které nic nebo jen málo znamená. A přitom nejlepší knihy jsou podle mého názoru ty, které jsou nepohodlné, jdou proti tomu, co si myslíme, a provokují. A to je podle mě možné jen tehdy, když člověk vystoupí z toho, co zná,“ podotýká. Ve své práci také stále čerpá ze svých zahraničních studijních zkušeností a dává důraz na mezinárodní spolupráci. „Může to znít jako klišé, ale opravdu dobrá věda nikdy není lokální ani národní. Vždy, když začínám nový projekt, se těším na to, až s ním na chvíli vyjedu ven – právě proto, abych načerpala novou inspiraci, přišla na nové věci a vrátila se s lepší, hlubší verzí,“ popisuje.
Spokojenost se zahraniční spoluprací
V současnosti je členkou výzkumného týmu projektu Minulost přítomností: Role traumatické historie v zahraniční politice, který běží od roku 2022 a je součástí programu Univerzity Karlovy Primus. Výzkumný tým FSV UK, vedený dr. Irenou Kalhousovou, zkoumá, jak trauma a traumatická minulost ovlivňují mezinárodní vztahy. Společně pracují na článku, ve kterém analyzují parlamentní rozpravy a zkoumají, jak se normalizace krajní pravice, jev již popsaný v odborné literatuře, projevuje v tom, jak političtí aktéři nahlížejí na národní minulost.
„Je to velmi fascinující téma, které mi opět umožnilo podívat se na to, co dělám, z jiného úhlu. Myslím, že je to přesně typ projektu, jak má být – spojil lidi ze Spojených států, Izraele, Velké Británie, Německa a České republiky, aby hledali odpovědi na to, jak moc historie a její zpracování ovlivňuje politiku,“ uvádí dr. Kubátová. „Čteme si navzájem texty, píšeme spolu. Teď například konkrétně o tom, zda se mění společenské normy nebo společenský diskurz a jak jedno či druhé ovlivňuje způsob, jakým nahlížíme na sousední i vzdálenější země. Mám z tohoto projektu velkou radost,“ dodává.
Do konce loňského roku rovněž byla hlavní řešitelkou projektu, v jehož rámci fungovalo Centrum pro transdisciplinární výzkum násilí, traumatu a spravedlnosti. Na projektu se vedle FSV UK podílelo hned několik fakult Univerzity Karlovy – Právnická fakulta UK, Matematicko-fyzikální fakulta UK, Lékařská fakulta UK v Plzni a Filozofická fakulta UK. Díky tomu centrum sdružovalo politology, historiky, sociální psychology, psychiatry a právníky, kteří se zabývali různými formami (především kolektivního) násilí.
„V projektu jsme jednak pracovali na vlastních tématech, ale také jsme se snažili propojit starší a mladší vědce prostřednictvím různých oborů a přístupů. Bylo to krásné období – dokonce i dohadování se o termínech a konceptech v počátku – protože tam byli lidé, kteří měli zájem o poznání. Vedli jsme nekonečné a někdy i ostré diskuse, a to ne proto, že bychom chtěli za každou cenu mít pravdu, ale proto, že jsme ji hledali společně,“ popisuje.
Do konce loňského roku také působila jako odpovědná řešitelka za FSV UK v projektu Odborná komunikace jako nástroj posilování společenské odolnosti v postfaktické době (CURIE), který získal grantovou podporu v rámci programu Éta Technologické agentury ČR (TA ČR). „Myslím, že stejně jako některé projekty vznikají z pozitivní inspirace, jiné jsou výsledkem frustrace – a CURIE byla příkladem té druhé,“ vysvětluje dr. Kubátová. „Projekt jsem napsala s Ondřejem Ditrychem a Ondřejem Císařem během první vlny pandemie COVID-19. Reagovali jsme v něm na chaotickou komunikaci vlády vůči společnosti. Zároveň nás ale mrzelo to, že se k tématům, jako jsou dopady pandemie na politiku, důvěra v politická rozhodnutí nebo vztahy mezi občany, vyjadřovali lékaři – zejména zubaři – a obecně lidé, jejichž odbornost byla v úplně jiné oblasti,” dodává. Výsledkem projektu se mimo jiné stala nová databáze najdiexperta.cz, která má sloužit k posilování dialogu mezi vědeckou obcí a novináři a zkvalitňování veřejných politik.
Znovu se pro něco nadchnout
Vedle práce na projektech rovněž vloni uspořádala ve spolupráci s dalšími kolegy a kolegyněmi dvě mezinárodní konference. Jednak výroční konferenci Evropského konsorcia pro politický výzkum (ECPR), které se zúčastnilo na 2 400 vědeckých pracovníků, doktorandů a akademiků z téměř padesáti zemí. A poté prestižní konferenci Lessons & Legacies, která se poprvé konala v České republice a na níž probírali přední odborníci na dějiny holocaustu z celého světa nejnovější výzkum o pronásledování a genocidě Židů a Romů za druhé světové války.
Společně s tím dopisovala i svou poslední, v pořadí třetí knihu s názvem Christian Nationalism, Nation-Building, and the Making of the Holocaust in Slovakia, která vyjde ve vydavatelství Oxford University Press a ve slovenském překladu ve vydavatelství N při Denníku N. Rovněž je v současnosti v jednání i její hebrejský překlad.
„V knize jsem se věnovala křesťanskému nacionalismu a tomu, jak během druhé světové války umožňoval či ospravedlňoval etnické násilí. Zajímalo mě zejména to, jak se ideologie hlásaná shora, z centra stala politickou praxí i na periferii. Jinými slovy, zkoumala jsem reálie válečného Slovenska, ale také širší otázku, jak politické ideologie cestují – a to jak v prostoru, tak v čase,” vysvětluje dr. Kubátová. „Je to ale takový zvláštní pocit. Na knize jsem pracovala sedm let. To je jinak, myslím, číslo plnosti, ale pro mě je to vcelku emotivní čas, kdy se loučím s kouskem sebe a zároveň se znovu hledám,” dodává.
V akademickém prostředí chce i nadále zůstat, protože, jak sama říká, stále jí některé otázky nedávají spát. V současnosti již přemýšlí o novém projektu, účastnila se letní metodologické školy strojového učení ve statistickém programu R a volné chvíle chce vyplňovat čtením, na které neměla při dopisování knihy tolik času.
„Teď si každý měsíc objednávám nebo půjčuji knihy, o kterých jsem slyšela a neměla na ně čas. Baví mě věci znovu objevovat. To je na vědě krásné – že je nekonečná. Mám také velké štěstí, že jsem obklopena lidmi, kteří dělají skvělé věci a sami jsou laskaví a vtipní k tomu. Chtěla bych se od nich naučit víc a přitom se zase pro něco nadchnout,” zamýšlí se. „Myslím, že mě paradoxně teď nejvíc láká to, čeho se nejvíc bojím – toho okamžiku, když člověk něco dokončí, ale ještě neví, co bude dělat dál. Když má obavy, jestli ještě někdy něco napíše, ale zároveň se na to velmi těší,” uzavírá dr. Kubátová.
