„Hlubší dialog mezi přírodními a sociálními vědami je nezbytný,“ říká výzkumnice, která se zabývá sociologií medicíny
Dr. Jaroslava Hasmanová Marhánková z Institutu sociologických studií FSV UK se ve své dosavadní vědecké kariéře zabývala řadou témat – otázkami stárnutí, tělesnosti či genderu. V posledních letech se však zaměřuje především na sociologii medicíny. Svým nynějším výzkumem, který zkoumá problematiku antibiotické rezistence, chce prohloubit nezbytnou spolupráci mezi lékařskými a sociálními vědami.
„Od mládí jsem si představovala, že budu spíše spisovatelkou. Sociologie v tomto ohledu není tak vzdálená mému původnímu snu. I sociologie vypráví příběhy o společnosti. Tyto příběhy ale vyžadují zásadní ukotvení v empirickém výzkumu a metodologických postupech,“ zmiňuje dr. Hasmanová Marhánková důvody, díky nimž se před časem rozhodla jít cestou výzkumnice, konkrétně socioložky.
Ve své práci využívá především kvalitativní sociologické metody – zajímá ji, jak zkušenosti jednotlivců vypovídají o naší společnosti. Jak ale sama podotýká, právě díky tomu může být sociologie mnohdy „nepříjemnou“ vědou: „Má schopnost podvracet náš často idealistický pohled na naši individualitu. Ukazuje, jak moc jsme ovlivněni kontextem, ve kterém jsme vyrůstali a v němž žijeme. Poukazuje na to, že řada věcí, které máme tendenci vnímat jako bytostně osobní – jako například náš vkus, preference ve výběru partnera či představy o tom, co je estetické, často má kořeny právě ve společnosti, ve které žijeme.“
Osobně ji nejvíce baví hledat nesamozřejmé souvislosti a zkoumat, jak hluboko sahají vlivy společnosti i tam, kde bychom je nečekali – o to dlouhodobě usilovala zejména v oblasti sociologie stárnutí. Tomuto tématu se věnovala v řadě publikacích a projektech – koordinovala například kvalitativní část mezinárodního projektu Ageing as Future v České republice. Svou úspěšnou habilitační přednáškou ale nedávno téma sociologie stárnutí symbolicky uzavřela a její výzkumný zájem se přesunul spíše směrem k sociologii zdraví a medicíny.
K této oblasti se před několika lety dostala přes téma reprodukčního zdraví – konkrétně skrze výzkumy, v nichž se zaměřovala na ženy s klasifikovaným rizikovým těhotenstvím. Specificky ji zajímala především jejich zkušenost s vyšetřeními a lékařskými technologiemi. „Jedním z témat, které mě v této souvislosti velmi ovlivnilo, byla zkušenost žen, které odmítaly tato vyšetření, ať už se jedná o ultrazvuková vyšetření vrozených vad či amniocentézu,“ vysvětluje. Zaměřila se tak především na důvody, které některé ženy vedly k tomu tato vyšetření odmítnout, a na to, jaké to má dopady na jejich další vztahy se lékaři či jak tyto zážitky ovlivňují jejich těhotenství. „Od tohoto tématu byl pak jen krůček k tématu kritických postojů k očkování. Tomu jsem se začala věnovat již v roce 2012, kdy toto téma vůbec nebylo v českém veřejném diskurzu tak silně tematizované, jako je tomu nyní, a vrátila jsem se k němu opět v době covidové pandemie,“ popisuje svou následnou výzkumnou cestu.
Důvěra v očkování v mezinárodním kontextu
Přístupu společnosti k vakcinaci se zabývala v letech 2021 až 2024 v rámci mezinárodního projektu Addressing Vaccine Hesitancy in Europe (VAX-TRUST), jehož odpovědným řešitelem se za FSV UK stal doc. Dino Numerato. Projekt spojoval výzkumníky a výzkumnice z řady evropských zemí, které mají velmi odlišný systém zdravotní péče, výrazně odlišnou míru nedůvěry v očkování mezi rodiči i rozdílnou minulost očkovacích programů. Zapojily se do něj země jako Finsko a Portugalsko, kde je důvěra k očkování velmi silná, či Itálie či Polsko, které stojí spíše na opačném pólu.
„Zatímco v České republice probíhá dětské očkování jako dílčí součást dlouhodobé péče o děti v ordinacích praktických lékařů pro děti a dorost, v Itálii se tak děje ve specializovaných očkovacích centrech, kde se rodiče se zdravotníky setkají jen jednorázově v momentě očkování,“ uvádí dr. Hasmanová Marhánková a dodává, že právě tato různost kontextů umožňovala nasvítit některé faktory, které mohou být pro komunikaci ohledně očkování klíčové. „Třeba dlouhodobý vztah mezi rodiči a pediatry je aspekt, který přináší unikátní prostor pro budování důvěry mezi rodiči a lékaři. A my bychom ho měli lépe využívat,“ zdůrazňuje.
Hodně specifickou a podnětnou zkušenost pro ni představovalo vedení praktických workshopů pro pediatry a zdravotní sestry, které dle jejích slov ukázaly, že zdravotníci mají o toto téma velký zájem. „Naším cílem nebylo přinést nějaký návod na to, jak rodiče přesvědčit, aby své dítě naočkovali, ale spíše jim pomoci porozumět tomu, jaké důvody a zkušenosti je k váhavosti vedou. Pokud těmto důvodům porozumíme, je možné nastavit i smysluplnější komunikaci mezi rodiči a lékaři,“ uvádí. „Některé rodiče přivedla ke kritice k očkování například jejich předchozí negativní zkušenost se zdravotnickým systémem, někteří ztratili důvěru v postupy medicíny a další se jen velmi intenzivně zajímali o zdraví svých dětí a vyhodnotili si, že očkování pro ně může představovat riziko. Tyto různé cesty vyžadují různou komunikaci s rodiči tak, aby konzultace o očkování nesklouzla k vyhrocené diskuzi, jež nedůvěru v lékaře a jejich postupy ještě dále podlomí,“ dodává.
Spolupráce s lékaři
Od očkování se nyní v rámci sociologie medicíny přesunula k tématu antibiotik. V současnosti je hlavní řešitelkou projektu Lokální životy antibiotik: kulturní praktiky předepisování a spotřeby antibiotik, který získal podporu od Grantové agentury ČR. Impulz pro studium konkrétně tohoto tématu vyšel z lékařské komunity. „I v ní dochází stále častěji k uvědomění si, že komplexní problémy – v tomto případě antibiotickou rezistenci – není možné řešit bez expertízy sociálních věd. Vidíme například, že se v různých evropských zemích liší spotřeba antibiotik, což není zcela možné vysvětlit pouze medicínskými důvody,“ podotýká a zároveň zdůrazňuje, že antibiotická rezistence představuje jednu z největších zdravotních hrozeb budoucnosti a proces, který již aktuálně ovlivňuje zdraví milionů lidí po celém světě.
Řešením však podle ní není vývoj nových antibiotik: „Realita je mnohem složitější – v tuto chvíli je pravděpodobnost objevu zcela nových, průlomových antibiotik spíše teoretická. Je proto potřeba soustředit zásadně pozornost na nakládání s aktuálními zdroji. Sociální vědy zde hrají nezastupitelnou roli, protože antibiotická rezistence není jen laboratorní problém, ale i problém společenský. To, jak se lidé k antibiotikům vztahují, co od nich očekávají a jaké mají povědomí o jejich účincích, ovlivňuje míru jejich nadužívání,“ uvádí. Ke zpomalení procesu rezistence je tak podle ní potřeba změna chování jednotlivců, zdravotní politiky i širšího společenského postoje k užívání antibiotik.
Namísto obvyklého zkoumání zdravotní gramotnosti pacientů se ve výzkumu zaměří na samotný proces předepisování. „Náš výzkum se snaží pochopit to, jak lidé, kteří o předepisování antibiotik rozhodují – lékaři, veterináři i další zdravotníci, vnímají svou vlastní roli ve vztahu k antibiotické rezistenci. Jak si uvědomují dopady svých rozhodnutí? Jak jejich každodenní praxi ovlivňují systémové tlaky, profesní normy či očekávání pacientů? A jaké bariéry či motivace vstupují do jejich rozhodování? Zároveň vnímáme jako důležité téma například otázku regionálních rozdílů,“ popisuje.
Jednu z klíčových a dosud neprobádaných oblastí, kterou tento projekt otevírá, je předepisování antibiotik v rámci veterinární péče o domácí mazlíčky. Tato oblast podle dr. Hasmanové Marhánkové nabízí fascinující pohled na dynamiku vztahu mezi lidmi, jejich zvířaty a zdravotním systémem, a zároveň otevírá otázky týkající se ekonomiky, regulací i společenských očekávání. „V posledních desetiletích pozorujeme rostoucí význam domácích mazlíčků v životech lidí – jsou stále více vnímáni jako plnohodnotní členové rodiny, jejich zdraví je pro majitele prioritou a očekávání od veterinární péče se tomu přizpůsobují. S tímto trendem souvisí i nárůst lékařských zákroků a širší využívání antibiotik. Veterináři se často dostávají pod tlak majitelů, kteří od nich očekávají rychlé a účinné řešení zdravotních problémů svých zvířat, podobně jako lidé žádají antibiotika pro sebe nebo své děti,“ zdůrazňuje. „Vedle těchto sociálních faktorů zde hrají roli i ekonomické zájmy. Tento kontext ukazuje, že předepisování antibiotik není jen otázkou medicínské nutnosti, ale je ovlivňováno řadou sociálních a ekonomických faktorů, které je třeba analyzovat,“ dodává.
Obecně chce tímto projektem přispět k většímu propojení přírodních a sociálních věd, které podle ní v České republice někdy stále chybí, a do budoucna dále rozvíjet interdisciplinární spolupráci. „Tu považuji za velmi podnětnou. Zároveň je to ale náročné, protože lidé z různých disciplín mají různá očekávání. Sociální vědy bohužel stále musí často bojovat v některých oblastech o uznání expertízy. Bohužel témata dotýkajíce se zdraví a medicíny patří právě do takové oblasti,“ podotýká. „Zároveň nevydaření spolupráce mohou uzavřít dveře dalšímu dialogu. V tomto ohledu tak cítím i zodpovědnost za to, aby náš projekt tuto spolupráci rozvíjel a zároveň dobře komunikoval význam sociologické expertízy,“ uzavírá.
