Nico Carpentier: Demokracii často považujeme za něco, co nám vždy zůstane. Poslední roky ale ukázaly opak
Přečtěte si rozhovor s Nicem Carpentierem z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK, který je mimořádným profesorem na Univerzitě Karlově a hostujícím profesorem na několika dalších univerzitách. Ve svém výzkumu se zaměřuje na teorii diskurzu. V současné době působí mimo jiné jako vedoucí fakultního výzkumného týmu v rámci projektu MeDeMAP, který je součástí grantového programu Evropské unie Horizont Evropa.
Rozhovor vznikl v rámci podcastu De Facto. Tuto epizodu moderuje doc. Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová (ANT): Kdykoli s někým v oblasti komunikačních studií mluvím o vás, reakce je vždy stejná: Jaké to je být živoucí legendou silného podoboru – nejen v rámci komunikačních studií, ale i za jejich hranicemi?
Nico Carpentier (NC): Takové otázky mě vždy vrací do mých začátků, kdy jsem byl jedním z mála akademiků, kteří se věnovali právě diskurzivním studiím. Pamatuji si, jak jsem jako doktorand mluvil s profesorem sociologie z Louisville. Vysvětloval jsem mu, že používám diskurzivní teorii E. Laclaua a Ch. Mouffeové jako teoretický rámec. Podíval se na mě a jen řekl: „To je nemožné.“
Tahle chvíle mě naučila dvě důležité věci. Za prvé, když jsem se později sám stal školitelem, dal jsem si za cíl nikdy nic podobného nedělat – odrazování lidí není dobrá strategie. A za druhé mi to ukázalo, jak těžké bylo prosadit diskurzivní studia v rámci komunikačních studií, nebo je vůbec přimět k tomu, aby je jako součást uznala. Často na tu dobu vzpomínám a stále mě překvapuje, že se to povedlo. Ale díky pomoci mnoha dalších lidí – kteří si prošli podobnou cestou – se to nakonec skutečně stalo. A právě tenhle pocit mám, když slyším něco jako to, co jste právě řekla.
ANT: Proč jste se rozhodl studovat diskurz? Co vás k diskurzivnímu přístupu přitahovalo – nejen v rámci komunikace, ale i ve vztahu ke společnosti a světu obecně?
NC: Upřímně – byla to láska na první pohled. Jako když se setkáte s nějakým konceptem a okamžitě víte, že jste si souzeni. Napůl žertuji, ale opravdu jsem to tak cítil.
ANT: Akademický románek, že?
NC: Přesně tak – jako když najdete domov. Samozřejmě to později racionalizujete, ale věřím, že všichni máme k teoriím a konceptům, které nás pohánějí, emocionální vztah. Umožňují nám mluvit, myslet. Musíme si najít své paradigma – svou teorii, model, způsob uvažování. Takže v tomto smyslu byla diskurzivní teorie přirozenou volbou. Ale ano, začalo to jako láska na první pohled.
ANT: V úvodu vaší poslední knihy, kterou jste napsal společně s Jeffreym Wimmerem z Univerzity v Augsburgu a kterou vydalo nakladaltelství Taylor and Francis – Democracy and Media in Europe: A Discursive-Material Approach – ji popisujete jako teoretickou reflexi průniku demokracie a médií skrze konstruktivistickou optiku. Co si pod tím máme představit?
NC: Asi něco příliš složitého na čtení! Ne, vážně – základní myšlenka je, že demokracie není stabilní. Máme tendenci ji vnímat jako něco pevného, trvalého, něco, co tu bude vždy. Máme své procedury, instituce, propojíme je s médii a vše se zdá být stabilní.
Ale myslím, že poslední roky nám bolestně ukázaly, že demokracie není samozřejmost. Mění se, a pokud si ji chceme udržet, musíme ji chránit. Musíme do ní zasahovat. Konstrukce jsou něco, co vytváříme společně – žádný jednotlivec je nemá plně pod kontrolou. Jsou to sociální procesy, ale stále se na nich můžeme podílet, chránit je a udržovat. Samozřejmě, ne všechno musí být zachováno – ale řekl bych, že demokracie je něco vzácného. A pokud si ji chceme udržet, musíme tu konstrukci aktivně udržovat. Jinak nám velmi snadno proteče mezi prsty.
ANT: Žil jste v různých zemích a viděl různé přístupy k demokracii. Co podle vás představuje největší riziko pro její udržení?
NC: Těch hrozeb je mnoho, ale v tuto chvíli považuji za největší nebezpečí celosvětový posun směrem k autoritářským režimům a hnutím. Děje se to na různých úrovních. Vidíme více autoritářských vůdců na úrovni států a silná radikálně pravicová hnutí na úrovni politické. Tyto tendence narušují jeden ze základních principů demokracie: rovnováhu mezi reprezentací a participací. Prvek participace se zmenšuje – a to je alarmující. Protože pokud se účast omezí jen na rituální volbu, pak demokracie přestává existovat. Ocitáme se v úplně jiném politickém systému, kde naše práva nejsou chráněna. A to je to, co mě skutečně znepokojuje.
ANT: Vaše akademické i umělecké projekty vždy zahrnují nějakou formu participace. Například v rámci projektu MeDeMAP chcete organizovat „občanské parlamenty“. O co v tomto projektu jde?
NC: Zmíněná kniha byla prvním krokem – vytvořila teoretický rámec pro lepší pochopení současného vztahu mezi demokracií a médii. Ale tu práci jsme odvedli my, akademici, sedící ve svých kancelářích, hluboce přemýšlející a – snad – přicházející s dobrými nápady. Ale to je jen jeden pohled. Je zakotvený v teorii a empirii, ale stále je to jen jeden hlas.
V projektu MeDeMAP jsme chtěli vytvořit prostor pro jiné hlasy – umožnit veřejný dialog. Víme, že participace bývá frustrující, takže naším cílem bylo navrhnout prostor, kde by běžní občané (chybí mi teď lepší výraz) mohli – stejně jako my – přemýšlet o vztahu mezi demokracií a médii.
Formát má různá jména: občanské shromáždění, občanský parlament… V podstatě jde o to, že se lidé sejdou a společně přemýšlejí a diskutují. Cílem je zkoumat, jak by měla vypadat budoucnost médií a demokracie v České republice.
ANT: V posledních letech stále více zapojujete do své práce umění a povzbuzujete k tomu i ostatní. Co umění přináší vaší akademické praxi?
NC: Je to zábava! V akademickém světě jsme obvykle omezeni na několik velmi cenných komunikačních nástrojů – psaní a mluvení, většinou formou přednášek a článků. Ale tyto nástroje mají svá omezení. Myslím, že je důležité experimentovat s jinými jazyky, jinými repertoáry.
Vzhledem k mému zájmu o vytváření významu je umění přirozeným spojencem. Pracoval jsem se zvukovým uměním 20–30 let, ale v poslední době se víc věnuji vizuálnímu umění – instalacím, fotografii a podobně – abych mohl akademické příběhy vyprávět novými způsoby. Je to náročné, ale nesmírně obohacující. Výzkum, který děláme, je vždy formován jazykem, který používáme – ten nám zároveň umožňuje i nás omezuje. Když spojíme různé repertoáry, začneme vidět víc.
ANT: A jak na to reaguje akademická obec? Podporuje vás?
NC: Řekl bych, že ano – podporuje, a zároveň trochu obdivuje odvahu, kterou to vyžaduje. Pamatuji si, jak jsem před lety prezentoval některé z těchto prací v Lublani na panelu s váženými kolegy. Jeden z nich řekl: „Opravdu obdivuji, co děláte, ale sám bych to nikdy nezvládl.“ Taková reakce mě těší.
Když mluvím o výzkumu založeném na umění, často se ptám: „Můžete svůj výzkumný projekt zatančit?“ A odpověď je: „Ano, můžete.“ Já sice ne – skončil bych v nemocnici a ani pro publikum by to nebyl pěkný zážitek. Ale můžete spolupracovat s tanečníky a společně vytvořit performance, která ztělesňuje výzkum. Ne každý to dokáže – a to je v pořádku. Musíte znát své limity – ale také si být vědomi příležitostí, které vyplývají z vašich vlastních dovedností a talentů.
ANT: Uspořádal jste také pozoruhodnou výstavu, která měla velmi pozitivní ohlas jak mezi studenty, tak mezi akademiky. Jmenovala se Zrcadlo konfliktu a zabývala se konfliktem a válkou. Můžete nám o ní říct víc?
NC: Je to dost těžký a temný projekt, protože se věnuje tzv. „kyperskému problému“. O Kypru bychom mohli mluvit hodiny – ale zjednodušeně řečeno, ostrov je stále rozdělený, se zónou mezi severem a jihem.
Na tomto projektu pracuji zhruba deset let a zvláště mě zajímalo, jak je nepřítel – „ten druhý“ – reprezentován v památnících na obou stranách rozdělení. A co jsem zjistil, bylo, že tyto reprezentace jsou strukturálně stejné. Lidé na jihu i na severu přemýšlejí o svém utrpení, svých ztrátách a vítězstvích téměř totožným způsobem.
Právě proto se výstava jmenuje Zrcadlo konfliktu – protože každá strana je doslova zrcadlem té druhé. Odráží vzájemně svou bolest, utrpení a hrůzy, které válka přináší. Pro mě to byl hluboce zapamatovatelný projekt. Konfrontuje vás s nejtemnějšími aspekty lidské existence. A jako akademici se před tím někdy chráníme. Ale pokud chceme opravdu porozumět demokracii a míru, musíme také pochopit, co se děje, když o ně přijdeme – když začneme vnímat „toho druhého“ jako hrozbu, kterou je třeba zlikvidovat. V konstrukci nepřátelství je hluboká ztráta. A porozumět tomu nám pomáhá lépe chápat hodnoty demokracie a křehkost míru.
Pozn. Rozhovor byl natočen na konci ledna 2025.
Poslechněte si celý podcast v angličtině níže nebo na Spotify či Apple podcasts.
