Mezinárodní den žen a dívek ve vědě: Jak FSV UK podporuje své vědkyně v jejich kariérním rozvoji?
Dne 11. února oslavujeme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který má připomínat jejich zásadní úlohu ve vědeckém prostředí a podporovat jejich zapojení do výzkumu. U této příležitosti představuje tři účastnice fakultního mentoringového programu, který jim má pomoci s kariérním rozvojem a se sladěním osobního a pracovního života.
Mentoringový program nesoucí název ‚Žít život naplno (nejen akademický)‘ vznikl z iniciativy fakultní Pracovní skupiny pro rovné příležitosti. Skupinu založila bývalá děkanka FSV UK Alice Němcová Tejkalová na konci svého funkčního období. „V jeho průběhu jsem zjistila, že na FSV UK máme i komparativně s jinými společensko-vědními nebo humanitními fakultami velmi málo docentek a profesorek. I když se jejich počet (a počet členek vědecké rady) za mého působení výrazně zvedl, pořád jsme hodně zaostávaly. Stejně tak jsem byla dosud jediná ředitelka nebo děkanka v historii fakulty a rozhodně to není proto, že bychom měly málo schopných žen,” popisuje. „Chtěla jsem tedy využít svůj sociální kapitál k pomoci dalším ženám v kariérním rozvoji. Do skupiny jsem přizvala další úspěšné ženy, se zohledněním různých institutů, abychom se pokusily detekovat, co kde kolegyně brzdí,” dodává.
Členky skupiny se nejprve rozhodly na fakultě vyzkoušet pilotní workshopy zaměřené na slaďování osobního a pracovního života. Ty získaly velký ohlas a posléze se staly jednou ze součástí v současnosti běžícího mentoringového programu. „Ten kromě skupinových aktivit staví na spolupráci mezi mentee a zkušenou mentorkou nebo zkušeným mentorem, který má habilitaci či profesuru již za sebou a sdílí zkušenosti, jak se vyhnout překážkám,” osvětluje Alice Němcová Tejkalová.
Do mentoringového programu skupina vybrala tři akademičky – Barboru Spalovou a Zuzanu Kotherovou z Institutu sociologických studií a Elišku Ullrichovou z Institutu mezinárodních studií. Každá z nich sdílí jiný životní příběh, ale jedno mají společné – snahu spojit dráhu akademičky s dráhou matky a manželky.
Návrat po půl roce
Eliška Ullrichová z Institutu mezinárodních studií ještě před narozením syna věděla, že bude chtít i v průběhu rodičovské dovolené zůstat s akademickým prostředím jistým způsobem v kontaktu. Uvědomovala si, že s tím bude souviset změna způsobu fungování v práci, aby nezanedbávala rodinu ani sebe. Na fakultu se opět vrátila teprve před třemi měsíci, čili v době, kdy její první dítě oslavilo půl roku. V současnosti pracuje na částečný úvazek a jak sama říká, sladění obou rolí je zatím vcelku harmonické a všechno, co dělá, ji baví. „Nicméně určitě přijdou i těžší období. A to pak uvidíme,“ zmiňuje.
Ke skloubení role matky a akademičky je pro ni nyní klíčová především podpora jejího okolí. V první řadě vyzdvihuje pomoc ze strany manžela, který má flexibilní práci, a může tím pádem se synem trávit hodně času. „A také nejbližší rodina, která mě v brzkém zapojení do pracovního procesu značně podporuje. A v neposlední řadě i nadřízení, kolegové a kolegyně,“ pokračuje.
„Pro mě je velmi důležité vidět, že jim dítě na pracovišti nevadí, snaží se mě zapojit, jak to jen jde, a vycházejí mi značně vstříc. Ve výsledku není nic problém, naopak mě ještě motivují a vymýšlí, jak bych se mohla i s dítětem do různých aktivit zapojit a co by pro to mohli udělat oni. Takové pracovní prostředí není zdaleka běžné a já si jej nesmírně cením,“ pochvaluje si a dodává, že velmi oceňuje prostor s hracím koutkem a přebalovacím pultem, který na IMS vznikl před necelým rokem. „Tento krok je ohromnou pomocí, protože máte s malým dítětem kde být. Nebo vám jej tam může někdo pohlídat po dobu schůzky, výuky a podobně. Zároveň velmi pomáhá, když víte, že v tom nejste sami. Jinými slovy, že lidi kolem vás chápou, jak je péče o děti náročná a snaží se vyjít vstříc,” uvádí.
Do budoucna by dále ocenila zřízení oddělené místnosti pro rodiče s dětmi různého věku s rychlým přístupem k vodě, s mikrovlnkou a rychlovarnou konvicí a v neposlední řadě i dostupnost dětského hřiště v okolí fakultních budov. „A také pravidelné mentoringové programy, jelikož s věkem dítětem se mění potřeby jak jeho, tak rodičů, s nimiž je zapotřebí pracovat,” podotýká. Od nynějšího mentoringového programu očekává, že jí pomůže s nalezením rovnováhy mezi osobním a pracovním životem. „Hlavní důvod, proč jsem se do programu přihlásila, byl, abych si v tomto období dokázala čas na práci najít. Doufám tedy, že mi pomůže se kariérně dále rozvíjet a zároveň si plně užívat mateřství a další životní radosti,” dodává.
Jedna výzva za druhou
Naopak pro Zuzanu Kotherovou z Institutu sociologických studií představuje sladění osobního a pracovního života stále velkou výzvu – vnímá ho jako neustálý boj dvou rolí: matky a akademičky. „Obě tyto role mám ráda a chci je dělat dobře, respektive mít pocit, že je dělám dobře. Často se mi ale zdá, že se mi to nedaří podle mých představ, chybí mi čas a stále někde něco doháním a dlužím. Určitě v tom hraje roli i moje povaha – jsem perfekcionistka, což tento pocit ještě umocňuje,” podotýká.
Nejvíce jí pomáhá flexibilita akademického prostředí, kdy si kromě výuky může plánovat čas podle sebe. „Akademická práce se dá dělat kdykoliv a odkudkoliv, máme možnost práce na dálku a v některých případech i online výuky. Možnost částečných úvazků je také obrovskou výhodou,” uvádí. Zároveň ale podotýká, že zmíněná flexibilita může být i dvojsečná. „Znamená totiž, že mohu pracovat kdykoliv. A to někdy vede k tomu, že vlastně pracuji pořád. Hranice mezi pracovním a osobním životem se rozmazávají, což není vždy snadné,” zdůrazňuje. Co ale dle jejích slov dvojsečné není a jednoznačně a bez výhrad jí pomáhá, jsou její kolegyně a kolegové. „Možnost sdílet zkušenosti, mít v akademii spojence, se kterými se mohu poradit nebo se jen vzájemně povzbudit, je pro mě nenahraditelné,” dodává.
Za jednu z největších výzev pro vědkyně a akademičky považuje to, že nejproduktivnější akademická léta často kolidují s obdobím, kdy plánují rodinu. A jak sama zdůrazňuje, návraty po mateřské dovolené bývají složité. „Akademické prostředí se neustále vyvíjí, granty a profesní růst běží dál a není snadné do toho znovu naskočit. Částečné úvazky také mohou vést k nižší šanci na získání grantu, vedení projektů nebo kariérní postup,” podotýká. „Další problém vidím v tom, že jako matka nemohu být vždy a všude, kde bych ráda – ať už jde o konference, networkingová setkání nebo zahraniční výzkumné pobyty. A jakkoliv se akademie otevírá hybridním možnostem, osobní přítomnost je klíčová,” dodává.
Před časem si například vyzkoušela třítýdenní stáž na univerzitě ve Francii, která pro ni nakonec byla spíše náročnou zkušeností. „Konflikt mezi rolí akademičky, matky a manželky, který jsem zmiňovala, zde vystoupil ještě silněji. Měla jsem pocit, že ani jedné z těchto rolí nemohu věnovat plnou pozornost,” zmiňuje. „Za sebe preferuji čisté řešení – buď plnohodnotný pobyt na stáži, nebo plnohodnotný čas s rodinou – ne kombinaci obojího,” dodává.
Na druhou stranu ale vnímá, že některé instituce včetně FSV UK již začínají reflektovat potřebu výraznější podpory pro akademičky-matky. Pozitivně hodnotí mentoringové programy nebo možnost individuálních úprav pracovního úvazku. „Myslím si, že je důležité, aby univerzity aktivně hledaly způsoby, jak zajistit, že ženy nebudou v akademii znevýhodněny jen proto, že si vyberou rodičovství,” zdůrazňuje.
Od fakultního mentoringového programu očekává, že jí pomůže nalézt prostor pro systematickou práci na habilitaci – tak, aby zvládala své pracovní závazky, skloubila je s rodinným životem a zároveň si nepřipadala, že některou oblast zanedbává. „Název programu ‚Žít život naplno (nejen akademický)‘ naprosto přesně vystihuje, co cítím – a zároveň je to přesně ta oblast, se kterou chci a potřebuji pracovat,” uvádí. „Jsem vděčná, že mám možnost být součástí a chci za to poděkovat,” dodává.
Skloubení početné rodiny a kariéry
Barboru Spalovou z Institutu sociologických studií děti provázely od začátku jejího akademické působení. Na počátku doktorského studia na FSV UK s manželem adoptovali dítě. „To je dnes můj nejstarší syn, který oslavil 20 let. Velmi záhy poté, co jsme si ho jako miminko přivedli domů, jsem otěhotněla. Ani jsem o tom dlouho nevěděla, jaký jsem měla frmol,” vzpomíná. V té době již s rodinou bydlela v odlehlé vesničce na hranicích Německa a Polska, a do Prahy a Pardubic, kde rovněž působila, musela navíc dojíždět. V dalších letech se jí narodila ještě dcera, a své doktorské studium si tak prodloužila na sedm let. „Přišlo mi to jako dobrá kombinace. Člověk měl děti a zároveň k tomu koníček. Trochu jsem psala, četla a úplně se nesoustředila jenom na mrkvové kaše,” směje se. „A navíc jsem dělala výzkum v křesťanských církvích v Čechách, kde nebyl problém, když jsem tam přijela se třemi dětmi,” dodává.
Jedním z rozhodujících okamžiků její kariéry se stala obhajoba disertační práce, při níž se setkala s nepříjemným zacházením ze strany oponenta. Jeden posudek její práci označoval za vynikající, druhý ji ale nedoporučoval k obhajobě. „Bylo v něm mimo jiné napsáno, že má práce působí dojmem, jako kdyby krasobruslařka vyjela na led, kde se hraje tvrdý hokej. Říkala jsem si, že se jedná poněkud o genderovanou metaforu – kdy věda je tvrdý hokej, kterou dělají chlapi, a já jsem tady jen nějaká krasobruslařka,” popisuje a zároveň podotýká, že dle jejího názoru práce nepředstavovala jen jakési ‚ženské psaní‚. „Ano, práci jsem psala hodně subjektivně a reflexivně vyprávěla o svých zážitcích, ale jsem přece antropoložka,” zdůrazňuje. Svou disertaci nakonec i díky francouzské socioložce Françoise Mayer, která ji na místě podpořila a osobně se jí zastala, úspěšně obhájila.
V samotném akademickém prostředí ale nadále na žádné překážky kvůli tomu, že by byla žena, nenarazila. „Naprosto ale chápu, že doktorandky ‚odpadají‘ mnohem více, protože si přesně říkají, že raději se chtějí starat o dítě než po nocích psát disertaci. Notabene, když jim ještě nějaký chlap bude vyprávět, jak něco napsat, aby nebyly jako krasobruslařky,” podotýká.
Po ukončení doktorského studia se jí poté narodil další syn. Když mu byly tři roky, nastoupila na částečný úvazek na ISS a pokračovala ve své výzkumné práci. Před třemi lety přišlo za pandemie covidu-19 nečekaně na svět její další, páté dítě, které představovalo novou výzvu ve skloubení osobního a pracovního života. „Vedla jsem tehdy dva granty, které byly v posledním roce řešení a nemohla jsem je jen tak někomu předat. Tím pádem jsem doma byla jen chvilku. Po čtyřech měsících od porodu jsem se vrátila zpátky,” vypráví. Zpětně velmi oceňuje významnou podporu ze strany institutu, který jí poskytl potřebné zázemí – v době jejích přednášek jí například kolegové i studenti pomáhali vozit kočárek. „Můj muž má navíc flexibilní práci, takže když potřebuju odjet na týden na výzkum, tak to nepředstavuje až takový problém. Bez toho by to také nešlo,” dodává.
Když poslední dceři nebyl ještě ani rok, vydala se s celou rodinou na sedm měsíců do Kalifornie na Fulbrightovo stipendium. Velkou výhodu tohoto grantového schématu vidí především v tom, že podporuje cesty i s rodinami. „Díky tomu jsme si to mohli dovolit. Samozřejmě nám stipendium nepokrylo všechny náklady, ale jednalo se o dost slušnou pomoc,” uvádí a podotýká, že se jednalo o velkou zkušenost jak pro ni, tak i pro celou rodinu. „Manžel mohl ze své práce odjet a byl zrovna na rodičovské. Rodinu to hodně stmelilo. Pro mě to bylo skvělé v tom, že jsem měla půlrok jenom na výzkum a neměla jsem víceméně další povinnosti kromě managementu rodiny,” dodává.
Do fakultního mentoringu se přihlásila především proto, aby mohla nastartovat proces psaní na své další monografii. „Z Fulbrightu mám spoustu zajímavého materiálu. Chtěla bych ho zkusit propojit s evropským terénem a sepsat do knihy. Od své ‚krasobruslařské‘ disertace jsem sice vydala několik publikací, vždy ale byly výstupem společného grantu. Teď bych chtěla zkusit napsat osobnější knihu, tak uvidíme, jak to půjde,” uvádí. „Zatím si v programu srovnáváme vlastní priority a zabýváme se praktickými věcmi jako například time management. Také jsme si s dalšími mentees vyměňovaly zkušenosti. Jedná se o moc milou podporu,” dodává.
Pracovní skupina pro rovné příležitosti
V prvním roce své existence se pracovní skupina ještě pod původním názvem Pracovní skupina pro detekování možných překážek v kariérním rozvoji žen zabývala mapováním kariérních podmínek žen na fakultě a identifikací možných překážek. „Poměrně rychle se ukázalo, že největší problém je s tím, že ženy na pozicích AP2, VP2 nebo L2 musí řešit v jednu chvíli spoustu osobních i pracovních výzev. A bez cílené podpory a práce s touto konkrétní skupinou tak, aby se pokusila vše smysluplně skloubit, nikoliv například kvůli mateřství nuceně odložit další kariérní rozvoj, se výrazně vyššího počtu docentek a profesorek nedočkáme,” popisuje iniciátorka skupiny Alice Němcová Tejkalová.
Na základě toho skupina vznesla vedení fakulty návrhy ke zlepšení situace a odstartovala zmíněný mentoringový program pro akademičky před habilitačním řízením z důvodu velmi nízkého počtu docentek (a ještě méně profesorek) na FSV UK. Organizaci programu a semináře k rozvoji měkkých dovedností (tzv. soft skills) bude zajišťovat Mentoring Institute.
„Ukazuje se například, že poměrně dost vzdělávacích institucí nabízí matkám částečné úvazky. Ne pro každého je to ale vyhovující, neboť to s sebou nese mnohem méně peněz, a žena se tak ocitá ekonomicky v partnerství na druhé koleji, a když je třeba zůstat s dítětem doma, například, když je nastydlé, je to zase ona, kdo zůstává doma a ztrácí pracovní čas, aby rodině nevypadl příjem. Z toho, co jsem měla možnost vidět na naší fakultě, je daleko lepší pro jejich další kariérní rozvoj, když, pokud jim to tak vyhovuje, mají ženy v takové situaci plné úvazky s flexibilní pracovní dobou, kdy fixní je pouze doba výuky, a hodnotí se celkový roční výkon,” uzavírá Alice Němcová Tejkalová.
