Jakub Grygar: Zvědavost je pro sociálního antropologa základní podmínkou, při výzkumu v terénu jsem měl párkrát obavy
Přečtěte si rozhovor s doc. Jakubem Grygarem, sociálním antropologem a vedoucím Katedry sociologie na Institutu sociologických studií FSV UK. Ve svém výzkumu se zabývá etnicitou, migrací, antropologií hranic či sociálním vyloučením.
Rozhovor vznikl v rámci podcastu De Facto. Tuto epizodu moderuje doc. Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová (ANT): Pane docente, co říkáte lidem, když se ptají, co dělá sociální antropolog?
Jakub Grygar (JG): Ideálně nevychází z údivu. Protože sociální antropologie tak, jak jí rozumím já, je obor, který se zajímá o kulturní rozmanitost. A ten údiv a zvědavost – to je taková základní podmínka pro to, aby člověk mohl tento obor dělat dobře.
ANT: Vy jste se zabýval celou řadou zajímavých témat. Hodně mě zaujalo, že jste se věnoval česko-polskému, ale také třeba ukrajinsko-polskému nebo polsko-běloruskému pohraničí a vztahy v nich. Co vás zrovna na těchto oblastech zajímalo?
JG: Ono to vypadá, že to je trochu každý pes, jiná ves. Ale kdybych měl říct, co já osobně vidím, že mají tato témata společná, tak je to zájem o sociomateriální blízkost. Zájem o to, do jakých vztahů spolu lidé, věci nebo prostor vstupují nebo jak v nich interagují. Kdybych měl pojmenovat základní linku, kterou, pravda až ex post, spatřuju v různých tématech, jimiž jsem se zabýval nebo zabývám, je právě soustředění se na jakousi sociomateriální blízkost.
Právě v regionech, které jsou přeshraniční, se potkává spousta kultur i etnicit. Všichni máme nějakou zkušenost s tím, když přicházíme do cizího prostředí – třeba na dovolené nebo na výjezdu v rámci Erasmu. Tam jsme konfrontováni s tím, že věci, na které jsme zvyklí z domova, se najednou často dějí jinak nebo vypadají jinak. Možná také například při výuce cizího jazyka, když si uvědomujeme, že existují jiné obraty, jiná slova nebo spojení v daném jazyce, která se vztahují ke stejné skutečnosti, ale přitom povzbuzují úplně jinou imaginaci. To, co mě zajímá na pohraničních regionech a co mě také vedlo ke studiu antropologie hranic, je fakt, že v nich nejen vidíme odlišnosti, ale také silný vzájemný kontakt a interakci mezi těmi, kteří uskutečňují určité představy o tom, jak mají být uspořádány vztahy a loajalita mezi lidmi.
A tyto přesahy jsou tady v ostřejším kontrastu. S tím, že nemusí jít nutně o aktéry, kteří obývají pohraničí, ale důležitým aktérem vždycky bývá také stát. Takže pak máme nějakou politiku státu, která, dejme tomu, vede k nějaké homogenizaci prostoru, ale na druhé straně máme spoustu hybridních praktik, které vytvářejí obyvatelé pohraničí.
ANT: Lidé, kteří se nevěnují kvalitativnímu výzkumu, si třeba nedovedou moc představit, jak vypadá právě antropologický výzkum přímo v terénu. To nejsou žádné dotazníky, čísla ani statistiky. Jak pracujete, když působíte v terénu?
JG: Základním nástrojem vytváření dat v antropologii je zúčastnění pozorování. Nebo také můžeme říkat etnografie, což je slovo, které v českém kontextu často historicky označuje národopis. Etnografie je ale také výzkumná metoda, která je založena na dlouhodobém pobytu výzkumníka v terénu, kdy tím, že se podílí přímo na studovaném dění, má nejen možnost dostat se blíže k těm, které zkoumá, ale také skrze svou vsazenost do terénu a vlastní praxi má možnost zažít přímo danou zkušenost.
ANT: Jak se potom z toho dá napsat kniha? Například vaše habilitační práce, která vyšla v nakladatelství SLON a jmenuje se Děvušky a cigarety – O hranicích, migraci a moci. Kniha je postavena právě na vašem výzkumu na bělorusko-polském pohraničí. Rovnou dodám, že “děvušky” je označení pro přeshraniční obchodníky. Je to situace, která může být i docela nebezpečná. Jak poté utřídit takovou zkušenost do odborné publikace? A vůbec – jak to zvládnout v takovém prostředí?
JG: Jak se dá napsat kniha? V mém případě těžko, trvalo to hodně dlouho. Musím poděkovat všem, kteří mě podporovali. Byla to pro mě velká výzva. Práce se týkala nejenom přeshraničního obchodu, ale i stínové ekonomiky nebo neformální ekonomie. Kdybych měl být úplně konkrétní, tak hodně mé činnosti spočívalo v tom, že jsem byl blízko nebo se přímo podílel na činnosti lidí, kteří pašovali zboží z Běloruska do Polska, případně obráceně z Polska do Běloruska. A tady platí stejná věc jako v jakémkoliv jiném etnografickém výzkumu. To znamená, že je potřeba se k lidem dostat blízko, získat jejich důvěru. A potom, když máte štěstí, nebo jste tam dostatečně dlouho, lidé už otupí a přijmou vás mezi sebe. Rezignují na Vaše neustálé dotazování se, jestli byste se mohli zúčastnit jejich aktivit. Pak už jen mávnou rukou a vezmou vás mezi sebe.
ANT: Jak dlouho jste tam byl?
JG: Konkrétně tento výzkum trval celkem 18 měsíců. Ale je potřeba říct, že to bylo přerušovaně. Nejdelší doba, kdy jsem tam byl v kuse, byla asi 10 měsíců. Celkově se bavíme o době tří let.
ANT: A nebál jste se?
JG: Občas jsem neměl úplně dobrý pocit. Ale většinou jsem si to uvědomil vždycky až se zpožděním. Ale samozřejmě člověk má obavy z věcí, které nemá pod kontrolou. A když se pohybujete mezi lidmi, s nimiž pracujete, tak po čase získáte pocit, že to je prostředí, které znáte a nějakým způsobem ho musíte mít pod kontrolou. Ale co já jsem pod kontrolou neměl, byla reakce státní moci státu. A tam jsem měl párkrát obavy. To je pravda.
ANT: Proč jste se do tohoto prostředí dostal? Proč jste začal zkoumat zrovna tuto oblast?
JG: Já jsem trochu navazoval na můj předchozí terénní výzkum na Těšínsku, v oblasti mezi Bohumínem a Jablunkovem, kde jsem dělal úplně jiné téma. Týkalo se studia sociální paměti. Ale hranice tam hrály důležitou roli a říkal jsem si, že téma antropologického studia hranic bych chtěl dál ještě rozvíjet. Přemýšlel jsem, kde by téma prostoru mezietnického setkávání šlo studovat. Jedna z důležitých věcí pro etnografa je být schopný se domluvit s lidmi, mezi nimiž se pohybuje. Já jsem si říkal, že už nechci věnovat úsilí studiu dalšího jazyka a rád bych vyšel z jazykových znalostí, který mám ze základní a střední školy – čili ruština, tu jsem musel oprášit, a polština, do které jsem byl už ponořen během svého předchozího výzkumu. Na základě této pragmatické úvahy se předmět mého geografického zájmu velmi zúžil. Je potřeba dodat, že já jsem začínal dělat svůj výzkum v okamžiku, kdy na Ukrajině proběhla oranžová revoluce. Byla tam obrovská naděje na to, že Ukrajina se začlení do Evropy a nastoupí jasný kurz směrem na Západ.
Poslechněte si celý podcast níže nebo na Spotify či Apple podcasts.
