Michal Parízek: Akademická práce není jen o výuce a výzkumu, naše poznání bychom měli předávat i dál
Na jakých výzkumných projektech právě pracuje? Jak jeho styl výuky ovlivňují zkušenosti se studiem v zahraničí? A proč je podle něj důležité rozvíjet takzvanou třetí roli univerzity?
Přečtěte si rozhovor s dr. Michalem Parízkem z Institutu politologických studií FSV UK. Rozhovor vznikl v rámci podcastu De Facto. Tuto epizodu moderuje doc. Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová: Od minulého roku zkoumáte v rámci projektu Horizon Europe, jak by Evropská unie mohla přispět k funkčnímu vládnutí velkých globálních institucí. Co jste zatím pro tento projekt shromáždili? Vím, že jste teprve na začátku, ale co je podle vás ze základních tezí důležité? Proč je potřeba bránit multilateralismus?
Michal Parízek: V současné době prochází mezinárodní politika, globální vládnutí a vůbec fungování hlavních globálních institucí velkým přerodem. Jsou pod obrovským tlakem, vůbec největším od konce studené války. Evropská unie nebo i Evropa jako celek jsou ve zvláštní pozici, kdy se ocitají ve stále intenzivnějším sporu mezi Spojenými státy na straně jedné a především Čínou na straně druhé. A to je problém, který s námi bude další desetiletí. A Evropská unie se snaží pomoci tomu, aby hlavní multilaterální instituce v čele s Organizací spojených národů mohly přežít tento spor, aby mocenská tranzice, kterou prochází velmocenská politika, byla mírová, a nikoliv konfliktní. A multilaterismus přináší zásadní mechanismy, které pomáhají tomuto budování mírových vztahů mezi velmocemi, i když třeba nemají konkrétní konflikty.
ANT: Teď se v přímém přenosu díváme na celou řadu válečných konfliktů po celém světě. Některé s velkým potenciálem přerůst i do velkých geopolitických problémů. Jak v takových konfliktech mohou velké organizace pomoci?
MP: To přirozeně záleží organizace od organizace. Některé jsou více orientované na otázky udržování nebo nastolování míru. To by byla třeba Organizace spojených národů. Jiné jsou naopak velice silné v tom, co přijde po válce – v rekonstrukci zemí, ve snaze vrátit to, co bylo zničeno válkou nebo konfliktem, do původního stavu nebo alespoň se snažit tyto škody minimalizovat. Jiné instituce tu jsou od toho, aby pomáhaly velmocem a ostatním státům předcházet tomu, že jejich konflikty, které vznikají v nejrůznějších oblastech mezinárodní politiky, se přetaví do konkrétních válečných, násilných konfliktů. Vytváří platformy, kde, ať se to daným státům líbí, nebo ne, mají možnost spolu mluvit a nějakým způsobem si nejkonfliktnější body smírně vyříkat.
ANT: Vy se obecně věnujete velkým organizacím. Já jsem měla možnost se podívat na knihu, která vám vyšla v roce 2020 ve vydavatelství Routledge a věnuje se vyjednávání ve Světové obchodní organizaci. Jak se Čech dostane k takovému tématu?
MP: Myslím, že je to vcelku přirozené v tom, že Česko, jak je asi všeobecně známo, je ekonomicky vysoce závislé na obchodu. Stejně jako i jiné východoevropské a středovýchodoevropské státy nebo země jako Holandsko fungují na multilateralismu, jehož příkladem je i Světová obchodní organizace. Tyto země o něj mají největší zájem. Ještě větší zájem, než mají západní nebo takzvané rostoucí velmoci, protože ty si do jisté míry mohou své obchodní vztahy ošetřit bilaterálně s ostatními státy. Ale pro menší země, jako je třeba Česko, je naprosto zásadní, aby tyto instituce fungovaly dobře.
ANT: A když jste sbíral data pro tuto knihu, jak složité to bylo? K čemu jste se dostal a k čemu jste se naopak dostat nemohl?
MP: Já obecně pracuji se dvěma druhy dat. Jednak s velkými kvantitativními daty, která se obecně dají vytahat systematickou analýzou obsahu textu. Ten druhý typ dat, který zrovna u tohoto konkrétního výzkumu byl velice zajímavý, byla celá série rozhovorů s diplomaty nebo zaměstnanci Světové obchodní organizace přímo v Ženevě. A k takovým datům se dá dostat tak, že člověk kontaktuje a s prominutím nahání diplomaty, velvyslance, zástupce velvyslanců při Světové obchodní organizaci, snaží se s nimi mluvit a často se to povede. Bohužel můj dlouhodobý dojem je, že je snazší získat rozhovor například se zástupci z evropských zemí a některých dalších regionů jako třeba Brazílie. Naopak u některých zemí je to výrazně těžší – například u států jako Čína, Rusko nebo koneckonců i Spojené státy. Takové velmoci mají do velké míry možná jiný přístup k otevřenosti a k tomu, do jaké míry jsou jejich zástupci ochotni se podělit o interní, možná důvěrné vhledy do toho, jak zrovna tam vyjednávání probíhají.
ANT: Jsem ráda, že jste se do toho rovnou pustil, protože jsem se přesně chtěla zeptat, kolik lidí, které jste potřeboval pro svoji knihu, vám nechtělo dát rozhovor a mluvit s vámi? Protože mě právě zaujalo, že jste opravdu shromáždil velké množství lidí, kteří s vámi mluvili.
MP: Kdybych to měl odhadnout, tak možná se mi podařilo získat rozhovory od třetiny oslovených. Celý proces probíhá docela jednoduše. Oslovím typicky přes oficiální e-mail konkrétního velvyslance nebo jeho zástupce se žádostí a popisem toho, co se snažím ve svém výzkumu zjistit. A bohužel platí, jak jsem zmiňoval, že řada států nebo diplomatů bude takové rozhovory odmítat. Buď na to nemají kapacity, což chápu, to je legitimní.
A nebo je jejich politika taková, že jim to nic konkrétního nepřináší, naopak je to jisté riziko, kdybych příslib anonymity nedodržel. Pro ně to pak může znamenat potenciální kompromitování jejich pozice ve vyjednávání, a to zejména, když jsou vyjednávání v horké fázi. Rozumím tomu, že pro ně bude velice citlivé, aby mi například sdělili svou vyjednávací pozici, protože kdybych ji náhodou zmínil potom u kávy jinému diplomatovi, tak to samozřejmě pro ně může znamenat nevýhodu nebo problém. Obecně bych řekl, že člověk je spíše šťastný za každé jedno skutečně hluboké informativní interview tohoto typu.
ANT: Pomáhá vám v tom, že nejste jenom absolventem Univerzity Karlovy, ale také Svobodné univerzity Berlín?
MP: Myslím si, že v této konkrétní věci to nepomůže, protože se to nepropíše do prvotní komunikace. Obecně nejtěžší je získat první kontakt. A ve chvíli, kdy si v tomto případě diplomaté nebo zaměstnanci mezinárodních organizací člověka oťukají, často zjistí, o koho jde. Nicméně zároveň ale musím říct, že to, že má člověk mezinárodní vazby, nepochybně pomáhá. Dodává to žádosti určitou kredibilitu.
ANT: Vy se poměrně dost věnujete tomu, čemu se říká třetí role univerzity. Proč je to pro vás důležité? Proč je důležité, aby akademičtí pracovníci a pracovnice komunikovali s veřejností?
MP: Počet lidí, kterým máme za úkol předávat poznání a rozvíjet jejich analytické schopnosti, je na univerzitě jako takové relativně omezený. Zatímco ve chvíli, kdy univerzita bude vážně brát svou třetí roli, tak její společenský dopad může být násobně větší. Já neprioritizuji ani jedno, ani druhé. Zrovna v poslední době se soustředím právě na výzkum, což je asi do sebe nejuzavřenější část naší práce. Ale vnímám, jak je strašně důležité, aby se fakulta a každý akademický pracovník snažil tak, jak je to vhodné, předávat své poznání do širší společnosti. Ale ne vždy je to snadné a příjemné.
Vím od řady kolegů, že vstupování do veřejného prostoru, nota bene v kontextu hodně konfliktních témat, může být extrémně nepříjemné. Člověk se v jistou chvíli stane předmětem dost odporných útoků. To neříkám ze své vlastní zkušenosti, která je naštěstí velice omezená v tomto směru. Ale od nás se očekávají tři věci, které ne vždy jdou dobře dohromady. Jedna věc je, že člověk má smysluplně učit. Má to být zajímavé, má být schopen předat své poznání lidem, kteří se trénují v tom, aby se stali experty v konkrétní disciplíně. Úplný extrém je, že máme dělat ideálně i nějaký špičkový výzkum, což je opravdu do hloubky zaměřená věc, kde se člověk odřízne od zbytku světa a, pokud je to jenom trochu možné, se soustředí na co nejhlubší analýzu hodně úzce vymezeného problému.
A na druhé straně spektra je pak třetí role univerzity, kdy by člověk měl vystoupit ze své hlubiny a zorientovat se v úplně jiném druhu prostředí, komunikovat úplně jinými nástroji. A to není snadné. Mám velký respekt k tomu, že někteří kolegové to dokáží úplně bez problémů, okamžitě přepnou mezi těmito světy. To je skutečně obdivuhodná dovednost a myslím si, že to nemusí být pro každého příjemné tímto způsobem přepínat mentální módy toho, jak fungujeme.
