Eliška Vejchodská: V míře altruismu je Česko hodně pod průměrem, patříme mezi nejhorší země v Evropě
Bagatelizují Češi problematiku ochrany životního prostředí? Co má vliv na nízkou míru altruismu v České republice? A jak jakou souvislost má ekonomie a životní prostředí?
Přečtěte si rozhovor s doc. Eliškou Vejchodskou z Institutu sociologických studií FSV UK, která se zabývá environmentální politikou, politikou ochrany půdy, pozemkovou politikou, ekonomií a správou měst. Rozhovor vznikl v rámci podcastu De Facto. Tuto epizodu moderuje Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová (ANT): Začala bych vztahem mezi ekonomií a ekologií. My jsme zemí Václava Klause staršího, který tu byl dlouho ministrem financí, premiérem, prezidentem a jeho vztah k životnímu prostředí, ochraně životního prostředí, ekologii byl takový specifický. Myslím, že dost poznamenal to veřejné prostředí – tady u nás je to příliš pesimistický pohled. Jaký je vlastně ten vztah mezi ekonomií a ekologií? Je takový, jak jsme si ho představovali právě v době vlády Václava Klause a toho, jak jako ekonom mluvil s despektem o ochraně životního prostředí?
Eliška Vejchodská (EV): Ekonomie má vztah mnohem pozitivnější k životnímu prostředí. Ekonomie je velmi relevantní obor, protože to není jenom věda o něčem, co si lidé běžně pod ekonomií představují – tedy o financích. Ale je to právě věda o alokaci vzácných zdrojů, jak budeme s těmi vzácnými zdroji, což je právě životní prostředí, nakládat. A právě ekonomie dokáže odpovědět na otázku, proč ze společensko-vědní perspektivy je životní prostředí poškozováno. A protože nechce zůstat jenom v té pesimistické rovině, tak hledá i nějaké optimistické cesty – co se teda může udělat proto, aby došlo k nějaké nápravě, abychom životní prostředí efektivně chránili.
ANT: A jaký je přístup české společnosti k ochraně životního prostředí?
EV: Navázala bych na to, co jste řekla vy v souvislosti s vlivem bývalého prezidenta Václava Klause na celospolečenský diskurz. Během toho svého působení a bagatelizování problému ochrany životního prostředí, bagatelizování klimatické změny, házení špíny na neziskový sektor udělal velké zlo v české společnosti, které se podle mě táhne ještě do dnešní doby. Když bychom se podívali na mezinárodní výzkum, který srovnává míru altruismu neboli míru toho, jak lidé chtějí přispět na neziskové záměry neziskovým a společnostem, Česká republika je hodně pod průměrem, je mezi nejhoršími zeměmi v tomto směru v Evropě, ne-li celosvětově.
My se nemůžeme třeba v ochraně životního prostředí spoléhat jenom na stát a jeho veřejnou politiku, na komerční sektor, ale právě potřebujeme i silný občanský sektor, který by v České republice chtělo posílit. Pokud by byli lidé ochotnější přispět i svými penězi, tak si myslím, že to občanský sektor velmi podpoří.
V této souvislosti bych ještě dodala, že se lidé domnívají, že jsou pořád chudí. To souvisí s tím, že málo chtějí darovat, potřebují hlavně saturovat své vlastní potřeby. Možná, že to je jedna ze součástí toho příběhu, proč vykazujeme tak nízký altruismus v mezinárodním srovnání. A stálo by za to vlastně zmínit, že nejsme na tom tak bídně, jak si myslíme. Máme tady úžasné veřejné služby, které veřejný sektor poskytuje a my je potom nemusíme platit z vlastních peněz. Například to, že se postarají školky o malé děti. Žena může jít do práce, máme družinu ve škole, máme kvalitní školství, za které se nemusí platit.
ANT: Zejména v té mladší generaci je celá řada lidí, kteří jsou nadšení do toho, že chtějí změnit to stávající nastavení, chtějí se ohleduplněji starat o svět kolem sebe. Vzniká celá řada zajímavých aktivit, uklízejí se lesy, čistí se rybníky, vodní toky. Připadá mi, že lidé chtějí žít přece v lepším prostředí, než to bylo dřív.
EV: Ano, také to vnímám, mám pocit, že se asi trochu probouzíme po době socialismu, kdy lidé byli zvyklí, že všechno musí zařídit stát. A teď si lidé začínají pomalu zvykat na to, že se taky musí o něco postarat sami. A tohle já velmi vítám a myslím si, že postupně se vymaníme z té minulosti. Jak jsem mluvila o tom, že málo darujeme, tak je to systematický problém východní Evropy a je to dědictví právě komunismu.
ANT: Co je podle vás největším problémem současné politiky směrem k ochraně životního prostředí.
EV: Záleží, jestli se ptáte na to, co je problém politiky nebo co je problém ochrany životního prostředí? Pokud to druhé, tak to je klimatická změna, která nastává a jejíž konsekvence ještě úplně nedokážeme dohlédnout, a taky úbytek biodiverzity. To jsou dvě důležitá témata, o která bychom se měli zajímat. Mě třeba velmi znepokojilo, že například rostlinná skladba se v České republice mění.
Podle mě bychom měli akutně řešit v České republice to, zda politika efektivně tato témata řeší nebo ne. Já jsem velmi ráda, že jsme součástí Evropské unie, která jako celek na tato témata nahlíží a i Česká republika je tím nucena s tím něco dělat.
ANT: Vy teď spolupracujete se zahraničními kolegy, když srovnáte svůj výzkum se zahraničím, co nám oborově třeba chybí a v čem jsme naopak dobří v těch vašich oborech, kterým se věnujete?
EV: Já se domnívám, že společenské vědy to mají v České republice obtížnější po době socialismu, protože během socialismu tady nesměly být velké osobnosti, nešlo tady rozvíjet vědu o tom, jak funguje trh, když tady žádný nebyl. V tomhle tom směru je úžasné, že spousta jmen se vybudovala v devadesátých letech a spousta doktorandských studentů dokáže i svoje učitele přerůst. A my potřebujeme, aby nás studenti přerůstali, abychom se dostali skutečně plnohodnotně na mezinárodní úroveň vědecké činnosti. Ne, že bychom už tam nebyli, máme spoustu úspěchů na mezinárodním poli, ale pořád nám na tu první ligu ještě něco mnohdy schází. Takže v tomhle tom směru se domnívám, že to taky chce čas, že potřebujeme studentům dát prostor k tomu, aby nás přerostli a aby nás zase posunuli tam, kam potřebujeme zase dostat.
