Zdravotnictví z pohledu sociálních věd: Jak mohou ekonomie a sociologie pomoci zlepšovat zdravotní péči
Přečtěte si rozhovor s doktorkou Janou Votápkovou z Institutu ekonomických studií a profesorem Dinem Numeratem z Institutu sociologických studií o tom, jak mohou sociální vědy přispět k efektivnější zdravotní péči.
Rozhovor vznikl v rámci fakultního podcastu De Facto, který od dubna 2025 vychází v novém konceptu – jeho jednotlivé epizody reflektují aktuální dění ve světě i na fakultě. Jednou měsíčně vycházejí tematické speciály, v nichž vícero expertů z FSV UK komentují témata důležitá nejen pro fakultu, ale také pro společnost. V jednotlivých dílech nabízí svůj odborný pohled a srozumitelné vysvětlení témat, která rezonují ve veřejném prostoru.
Kristýna Springorum (KS): Tím, že se věnujete ekonomii a sociologii zdraví, jste, předpokládám, narazili na spolupráci s lékaři nebo vědci z přírodních oborů. Obnášelo to nějaká úskalí? A pokud ano, tak na jaká?
Dino Numerato (DN): Mezioborová spolupráce pro mě vždycky především výzvou. Vím, že dneska jsem tady coby sociolog zdraví a medicíny, ale mimo jiné jsem byl zapojen i do spolupráce s kardiology, neurology, neonatology, onkology – coby účastník projektu, který byl zarámován ekonomikou zdraví a epidemiologií. Na zásadní úskalí jsme nenarazili. Jednak i proto, že tato spolupráce byla předem domluvená. Spolupracovali jsme s kliniky, abychom pochopili význam určitých dat, k nimž jsme měli přístup skrze různé registry.
Když už se nějaká úskalí objevila, jednalo se spíš o každodenní záležitosti – například používání jazyka nebo termínů. Součástí komunikace bylo sdílení různých perspektiv, které se někdy dostávaly do konfliktu a vytvářely určité napětí. Ale vždycky bylo skvělé, když to napětí mohlo být produktivní a vést k výsledku. Spolupráce je vždycky výzvou a dlouhodobý proces, v rámci kterého je dobré si vyjasnit pozice, hlavně respektovat jeden druhého a dialogicky se rozvíjet.
Jana Votápková (JV): Ano, přesně tak, jak říkal Dino – respektovat se navzájem. My jsme se také podíleli na interdisciplinárních projektech, teď například máme projekt geriatrické péče, kde spolupracujeme s geriatry – úžasní lidé. Každý ale mluvíme trochu jiným jazykem. A někdy je mírně úsměvné navzájem hledat společnou řeč. K tomu respektu je ale potřeba přidat i vzájemné vzdělávání – porozumět tomu, co dělá druhý, a pak to může fungovat velmi efektivně. Když posloucháme a vnímáme jeden druhého, výstupy jsou opravdu pěkné.
KS: Co vám pomohlo k tomu, abyste mluvili společnou řečí?
JV: Být upřímní a říkat si věci na rovinu. Nepředpokládat, že ten druhý něco ví, ale rovnou mu věc vysvětlit, nebo se zeptat, jestli o té metodice ví, nebo zda se na to můžeme podívat spolu.
KS: Pane profesore, v letech 2021–2024 jste se s kolegy a kolegyněmi věnoval řešení projektu v rámci programu Horizon Europe s názvem VAX-TRUST zaměřeného na váhavý postoj k očkování jako společenského fenoménu. Mohl byste stručně popsat, co jste tehdy zjistili na národní i mezinárodní úrovni?
DN: Závěrů projektu byla poměrně pestrá škála. Vycházeli jsme z určitého předpokladu a snažili se posunout veřejnou i odbornou debatu, která často váhavý přístup k očkování interpretovala jako problém polarizace nebo dokonce kognitivního deficitu rodičů či občanů.
Konkrétně jsme se soustředili na vztah mezi pediatry – respektive zdravotníky zodpovědnými za očkování – a rodiči dětí. Sledovali jsme jejich interakce a proces, jak se formuje důvěra rodičů ve zdravotníky. Jeden z hlavních závěrů byl, že je důležité vnímat důvěru jako oboustranný vztah. Nejde jen o to, že rodiče mají důvěru ve zdravotníka, ale i zdravotník musí mít důvěru v rodiče. Absence této vzájemné důvěry může přispívat k posilování nejistoty a nedůvěry ze strany rodičů.
Zároveň jsme se zaměřili na strategie komunikace, které pediatři a zdravotníci používají v každodenní praxi. Společně s kolegou z Itálie jsem vedl specifický pracovní balíček věnovaný etnografickému výzkumu přímo v ordinacích. Celkem jsme v rámci projektu uskutečnili asi 460 hodin pozorování v různých zemích. Díky tomu jsme pochopili každodenní dynamiku komunikace a zjistili, jak je důležité, aby pediatři dokázali „přeložit“ odborný jazyk, který často vyvolává nejistotu, do srozumitelné formy. To může zahrnovat vizualizace, metafory nebo přístup, který ukazuje rodičům, že i zdravotník je zároveň rodič a dokáže situaci vnímat z podobné perspektivy. Přestože rodiče často mají určitou nejistotu, klíčové je o ní otevřeně hovořit, aniž by byla vnímána jako kognitivní slabost.
KS: Paní doktorko, vy jste nyní odpovědnou ředitelkou za Univerzitu Karlovu v projektu, který také v rámci programu Horizon Europe analyzuje stávající mechanismy financování péče v Evropě. Mohla byste stručně popsat situaci, ze které jste vycházeli, a s jakými problémy se zdravotnictví potýká u nás i v celé Evropě?
JV: My jsme hlavními koordinátory balíčku, který se zabývá přeshraniční zdravotní péčí. Myšlenka vznikla s mojí kolegyní Anne Spranger. Seznámily jsme se kdysi v Observatoři pro zdravotní systémy a politiku – ona pochází ze Saska, já několik let žiji ve Šluknovském výběžku. Při jednom setkání jsme zjistily, že zdravotní péče v příhraničí je problém nejen v Čechách, ale i v Německu. Z toho vyplynulo, že když máme problém na obou stranách, existuje potenciál komparativních výhod. Spojením sil a analýzou situace můžeme přispět k lepší dostupnosti zdravotní péče, zejména v příhraničí, které je často opomíjeno centrem.
Situace v Evropské unii však není jednoduchá. Ačkoliv pracovníci ve zdravotnictví – lékaři a sestry – mohou volně pracovat v jakémkoli členském státě, zdravotní péče samotná není takto přenositelná. Existuje jen několik možností, jak čerpat péči v zahraničí. Pokud cestujete na dovolenou nebo za prací, můžete použít modrou evropskou kartu zdravotního pojištění. Ta vám za určitých podmínek hradí péči z veřejného systému jako obyvatelům daného státu. Pokud však vycestujete cíleně za zdravotní péčí, existují jen dvě možnosti: požádat předem svou zdravotní pojišťovnu nebo uhradit náklady sami a následně žádat pojišťovnu o refundaci – ale to jen do výše českých cen. V případě Německa nebo Rakouska to často znamená problém kvůli rozdílné paritě kupní síly.
Proto se snažíme porovnat ceny hospitalizací mezi různými systémy financování. Pomocí ekonomického modelu se snažíme namodelovat co nejpřesnější cenový rozdíl mezi typy hospitalizací, protože nelze jednoduše porovnat dvě čísla – kolik stojí apendektomie v Čechách a v Německu, nebo kolik stojí vaginální porod. Klinická komplexita a nákladovost se totiž v obou zemích liší.
Doufáme, že tímto přispějeme k vyjednávacímu procesu zdravotních pojišťoven. V rámci projektu náš kolega, právník, provedl analýzu a navrhl změnu úhradové vyhlášky, která vstoupí v platnost 1. ledna 2026. Od té doby budou zdravotní pojišťovny moci uzavírat smlouvy se zahraničními poskytovateli, pokud to bude pro ně výhodné. V tuto chvíli však pojišťovny neznají přesný interval, ve kterém mohou vyjednávat – máme německou cenu, českou cenu a potřebujeme zjistit skutečný rozdíl. To je právě to, co se snažíme spočítat pro hospitalizace. V navazujícím projektu bychom se rádi zaměřili i na ambulantní péči.
Poslechněte si celý podcast níže nebo na Spotify či Apple podcasts.
