Ukázat všechny blogové příspěvky

Věda ve službách demokracie. Nová mezinárodní studie mapuje roli hlavních vědeckých poradců vlád

Jak mohou vlády lépe využívat vědecké poznatky při rozhodování? Nová mezinárodní studie potvrzuje, že nestačí mít k dispozici data – klíčové je umět je přeložit do srozumitelných, důvěryhodných a politicky relevantních doporučení. Právě tuto roli v mnoha zemích zastávají hlavní vědečtí poradci a poradkyně vlád (Chief Science Advisors, CSA). Spoluautorkou studie, která vyšla v odborném časopise Science and Public Policy, je doktorandka Karolína Pštross z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK.

Potřeba propojit vědu a politiku není nová. Už v roce 1995 Evropská komise zdůrazňovala vědeckou gramotnost při rozhodování se společenským dopadem jako klíčový předpoklad demokratické společnosti. Přesto se i dnes státy potýkají s nedostatkem lidí, kteří by dokázali vědecké poznatky efektivně využívat ve veřejné správě. 

„Věda poskytuje cenné poznatky o světě kolem nás. Ty však často zůstávají izolované v akademické komunitě a nevyužívají se ku prospěchu společnosti. Vědecké poradenství je jedním ze způsobů, jak tento problém řešit,“ vysvětluje Pštross a dodává: „Lidé, kteří dokážou provázat odbornou expertizu s politickým rozhodováním, jsou zejména v dnešní době tzv. polykrize nesmírně důležití. Plní funkci nezávislého orgánu, který vysvětluje složitou tematiku, doporučuje vhodné experty ke konzultaci, nemá vlastní politickou agendu a laicky řečeno kope za vědu na nejvyšších místech.“

Za studií stojí kromě Karolíny Pštross také Stuart Firestein a Natalia Pasternak z Kolumbijské univerzity v New Yorku a Paul V. Almeida z Univerzity São Paulo. Právě na Kolumbijské univerzitě Pštross strávila výzkumný pobyt financovaný Fulbrightovou komisí, během kterého provedla rešerši a rozhovory s bývalými hlavními vědeckými poradci a poradkyněmi, úředníky a úřednicemi i odborníky a odbornicemi na policymaking. Z jejich výpovědí publikace ve velké míře čerpá.

Studie ukazuje, že úspěšné vědecké poradenství nestojí jen na odborných znalostech, ale především na důvěře, komunikaci a porozumění politickému prostředí. Jejím cílem bylo zasadit roli CSA do širšího spektra poradenských modelů a zmapovat, jak tento model funguje v různých zemích, jaké dovednosti vyžaduje a jaké role a odpovědnosti s sebou nese.

Neexistuje jeden správný model

Pozici CSA identifikoval autorský kolektiv v sedmi zemích: USA, Velká británie, Kanada, Austrálie, Nový zéland, Indie a Irsko. Jejich organizační uspořádání se však výrazně liší. Zatímco například Velká Británie má hlavního vědeckého poradce a zároveň síť ministerských poradců, jež CSA koordinuje, jiné státy spoléhají primárně na klíčového CSA, který radí přímo premiérovi nebo prezidentovi. Vedle toho existují i další formy vědeckého poradenství. Evropská unie například využívá panel sedmi hlavních vědeckých poradců a poradkyň (tzv. Science Advice Mechanism), která pracuje s dočasnými pracovními skupinami nezávislých expertů a expertek. Tento přístup má posilovat nezávislost, evropskou snahu o pluralitu a ochranu před politickým tlakem, zároveň ale může být pomalejší a neumožňuje tak úzký a důvěrný vztah s vedením jako v případě jednotlivce.

Autoři a autorky studie zdůrazňují, že neexistuje univerzální řešení. Volba konkrétního modelu závisí na politické kultuře, důvěře veřejnosti ve vědu a instituce i na tom, jak je v dané zemi organizováno rozhodování.

Napříč rozhovory i dosavadním výzkumem se ukazuje, že role hlavního vědeckého poradce či poradkyně spočívá především v „propojování“ světů vědy a politiky. K nejdůležitějším dovednostem patří kromě odborné erudice:

Mnoho poradců a poradkyň přitom vstupuje do této role bez jakéhokoli formálního výcviku. Učí se „za pochodu“, často díky předchozím zkušenostem z průmyslu, státní správy nebo managementu. Řada studií proto volá po systematičtějším vzdělávání vědců a vědkyň, kteří chtějí působit ve veřejné politice, i politiků a političek, aby lépe rozuměli vědeckému procesu i práci s odbornými závěry. 

„Během výzkumu pro mě bylo důležité prozkoumat i stav vědeckého poradenství v Česku,“ prozrazuje Karolína Pštross. „Bohužel zde situace není velmi příznivá. Ačkoliv jsme v minulosti pozici CSA měli, týkala se ve velké míře vědní politiky ve smyslu financování, a překrývala se tak spíše s agendou Rady pro výzkum, vývoj a inovace. V současnosti role hlavního vědeckého poradce či poradkyně neexistuje. Ministerstva samozřejmě mají své experty, na které se obracejí, ale to není totéž,“ upozorňuje. Zároveň dodává, že tato situace se může v budoucnu měnit a cítí vzrůstající zájem o tuto problematiku: „Inspirací nám mohou být například výborná Expertní stanoviska Akademie věd ČR, která vždy prosazovala bývalá předsedkyně Eva Zažímalová, nebo obdivuhodná práce think-tanku České priority v oblasti zvané evidence-based policymaking.“

Mladí vědci a vědkyně chtějí do politiky

Pozitivní zprávou je také rostoucí zájem mladých vědců a vědkyň o kariéru mimo akademii a průmysl. Stále více z nich chce pracovat ve státní správě a přispívat k řešení společenských problémů prostřednictvím práce s vědeckými poznatky. Přestože existují stipendia a stáže ve státní správě (například v USA je to oblíbený program Science & Technology Policy Fellowships od asociace AAAS) nebo v mezinárodních organizacích, možností systematického vzdělávání v oblasti „vědy pro politiku“ je zatím málo.

Studie ukazuje, že hlavní vědečtí poradci a poradkyně mohou hrát klíčovou roli v moderním řízení států. „Model CSA přitom není konkurencí akademiím věd, expertním komisím či mezinárodním poradním orgánům – naopak se s nimi může účinně doplňovat. Čím lépe porozumíme tomu, jak jednotlivé modely fungují, tím efektivněji mohou vlády využívat vědu ve prospěch celé společnosti,“ zakončuje Karolína Pštross.

Studie je k dispozici v režimu Open Access.

Autorka textu: Lucie Zajda

Sdílejte příspěvek s ostatními