V terénu mezi traumaty války. Historik z IMS zkoumá, jak se Balkán vyrovnává s poválečnou minulostí
Docent Ondřej Žíla z Institutu mezinárodních studií FSV UK se dlouhodobě věnuje moderním dějinám jihovýchodní Evropy, zejména Bosny a Hercegoviny. Jeho výzkum sleduje, jak se tamní společnost vyrovnává s důsledky války v 90. letech a jak se tyto zkušenosti promítají do současné identity, kolektivní paměti i politického života regionu. „Snažím se pochopit, jaké to je žít v zemi, kde se i třicet let po válce stále mluví o ‚poválečné‘ společnosti,“ říká historik a balkanista, který nedávno úspěšně prošel habilitačním řízením.
Doc. Žíla vystudoval učitelský obor propojující geografii na Přírodovědecké fakultě a historii na Filozofické fakultě UK. „Byl to mezifakultní, časově náročný program – z jedné strany zkouška z matematiky a statistiky, z druhé latina,“ vzpomíná. Zájem o jihovýchodní Evropu se u něj zrodil ve chvíli, když si v rámci studia zvolil seminář zaměřený právě na Balkán. „Měli jsme výborné vyučující a do regionu jsme s přáteli často cestovali,“ uvádí. Původně ho lákala i střední Asie a Írán, ale jak sám přiznává, neměl tehdy kapacitu se naplno ponořit do studia tamních jazyků. Balkán byl geograficky i jazykově bližší a pro historika dostupnější.
Než před 10 lety zakotvil na Fakultě sociálních věd UK, působil jako odborný asistent na Filozofické fakultě UK, kde vyučoval jihoslovanská a balkanistická studia, a také jako středoškolský pedagog. „Bavilo mě to srovnání – práce s různými typy studentů. Ale časem jsem pochopil, že se chci věnovat výuce i výzkumu více do hloubky,“ vysvětluje. Na Institutu mezinárodních studií FSV UK dnes působí jako pedagog i výzkumník a oceňuje prostředí, které podporuje mezioborový rozvoj balkanistických studií v rovině historické, geografické i politologické. „Jsme v podstatě jediné pracoviště v Česku, které propojuje tyto obory v rámci interdisciplinárního studia Balkánu,“ dodává.
Doc. Žíla se ve svém výzkumu dlouhodobě zaměřuje na poválečné proměny Bosny a Hercegoviny, především na to, jak se jednotlivé komunity vyrovnávaly s důsledky konfliktu a nucených migrací. Už během doktorského studia se věnoval návratu uprchlíků a vnitřně přesídlených osob, které se po skončení války snažily vrátit do svých domovů. Z této práce později vyplynulo téma, které se stalo středobodem jeho habilitačního výzkumu – tzv. etnické inženýrství v poválečném Sarajevu. „Zpočátku se mi to zdálo jako okrajová otázka,“ vzpomíná. „Ale čím víc jsem o ní zjišťoval, tím víc jsem chápal, že jde o klíčový prvek poválečného uspořádání.“
Po podpisu tzv. Daytonské mírové dohody v roce 1995, která ukončila tříletou válku v Bosně a Hercegovině a stanovila nové rozdělení země na dvě entity na základě etnicity, se Sarajevo, do té doby rozdělené mezi bojující strany, začalo znovu integrovat. V praxi to znamenalo, že obyvatelé části města pod kontrolou Republiky srbské začali odcházet – i když už nemuseli. „Byla to zvláštní situace. Formálně panoval mír, ale ve skutečnosti pokračovalo přesouvání obyvatelstva, tentokrát bez zbraní,“ vysvětluje doc. Žíla.
Ve svém výzkumu sledoval, jak politické elity na obou stranách – jak srbské, tak bosenské – využívaly strach, nejistotu a manipulaci k tomu, aby ovlivnily rozhodnutí lidí zůstat nebo odejít. „V průběhu několika týdnů se daly do pohybu desítky tisíc osob. Z jedné části Sarajeva odcházeli Srbové, zatímco z druhé přicházeli Bosňáci vyhnaní ze Srebrenice a celého Podriní,“ popisuje.
V rámci tohoto výzkumu vedl desítky hloubkových rozhovorů, v nichž se snažil porozumět motivacím těchto lidí, jejich obavám i způsobům, jak si zpětně vysvětlují události, jichž byli součástí. Mnozí z dotazovaných dnes žijí v periferních oblastech, často v mnohem nuznějších podmínkách než před válkou. „Nejde o to relativizovat odpovědnost nacionalistických elit, které válku rozpoutaly. Spíš mě zajímá, jak se běžní civilisté, často označovaní za ‚příslušníky agresorského národa‘, vyrovnávají s tím, že jsou kolektivně nálepkováni – a jak se tato zkušenost přenáší dál. Co si odnesete z toho, když vaši rodiče museli odejít, byli vyhnáni, nebo dokonce drženi v detenčních centrech a prošli si násilím?“ ptá se doc. Žíla.
Jak nicméně dodává, takový přístup s sebou přirozeně nese velkou dávku citlivosti i opatrnosti. „Člověk musí být obezřetný, aby mu nebylo vyčítáno, že se věnuje utrpení ‚té špatné strany‘,“ podotýká. „V Sarajevu mě občas označují za prosrbského badatele, zatímco v Banja Luce za promuslimského,“ dodává. Klíčovým aspektem ale podle něj je to, že i třicet let po válce se o Bosně a Hercegovině stále mluví jako o „poválečné“ zemi. „Máte generaci lidí, kteří se narodili po roce 1995, ale stále žijí v realitě definované minulým konfliktem. Etnicita se stala nástrojem politické mobilizace a jednoduchým jazykem populismu,“ vysvětluje. „Když vám třicet let po válce politici i média neustále připomínají, k jaké skupině patříte, těžko můžete žít v pocitu, že konflikt je uzavřenou kapitolou,“ dodává.
Výzkum ohledně „srbství“
Na tento výzkum navazuje i ve svém aktuálním projektu s názvem Vyjednávání „srbství“: vrstvy pamětí mezi Srby v postjugoslávském a poválečném prostoru, podpořeným Grantovou agenturou ČR. Společně s kolegy a kolegyněmi, mimo jiné s dr. Karin Roginer Hofmeister rovněž z IMS FSV UK, zkoumají, jak se v různých prostředích – konkrétně v Bosně a Hercegovině, Kosovu a Chorvatsku formuje, proměňuje a předává obraz tzv. srbství.
Projekt je rámován v oblasti paměťových studií a usiluje o pochopení, jak se různé vrstvy kolektivní paměti – od oficiálních narativů po osobní zkušenosti – propojují, překrývají či naopak rozcházejí. „Navazuji tím na svůj dosavadní výzkum, ale snažím se ho rozšířit o další teritoria,“ vysvětluje. „Zajímá mě, jak se dědictví nacionalismu nebo pachatelství z 90. let odráží v tom, jak o nich lidé mluví dnes – a do jaké míry tyto rámce přetrvávají nebo se mění v každodenních životech.“
První fáze projektu se zaměřuje na mapování způsobů, jakými jsou tato témata komunikována v digitálním prostoru – například na sociálních sítích nebo v online médiích. Na to naváže dlouhodobější terénní výzkum, který má přinést hlubší vhled do zkušeností lidí žijících v daných komunitách. Výzkumníci plánují realizovat rozhovory přímo v terénu, aby mohli sledovat, jak se po třiceti letech od války proměňuje osobní i kolektivní vnímání minulosti.
Zakouřené místnosti a rakije
S terénním výzkumem má konec konců doc. Žíla již bohaté zkušenosti. „Už v letech 2016–2017 jsem v Bosně a Hercegovině prováděl rozsáhlý terénní výzkum. Bylo to náročné období – měl jsem tehdy malé děti, často jsem pendloval mezi Českem a Balkánem a ne vždy jsem měl dost prostředků na to, abych tam zůstal delší dobu. Ale snažil jsem se být co nejvíc v terénu,“ vzpomíná. Navštěvoval především menší města a vesnice, často na perifériích, kde jsou dodnes patrné následky války – nejen materiální, ale i psychické. S tamními obyvateli pořídil více než osmdesát hloubkových rozhovorů. „Byla to velmi intenzivní setkání. Často jsem s lidmi mluvil opakovaně, někdy jsem s nimi navázal kontakt až po delším čase. V mnoha případech pro ně rozhovor představoval určitou formu uvolnění – měli potřebu se po letech vypovídat, často vůbec poprvé,“ popisuje.
Terénní výzkum pro něj často bývá ze všech úhlů pohledu náročný. „V zimních měsících, v zakouřených místnostech, u nekonečných šálků silné kávy a skleniček rakije to nebylo úplně jednoduché – zvlášť když člověk nepije tvrdý alkohol a není kuřák,“ podotýká. I přesto, že se během výzkumu někdy nevyhnul vypjatým situacím, považuje tyto zkušenosti za nesmírně cenné. „Občas se rozhovory stočily do hádek mezi samotnými účastníky – lidé, kteří dříve stáli na stejné straně, se začali přít o interpretaci minulosti. Jednou na mě někdo dokonce vytáhl zbraň, ale šlo spíš o projev silného traumatu,“ popisuje.
Častěji však narážel na hlubokou nedůvěru – opakovaně ho tamní obyvatelé obviňovali, že pracuje pro americkou zpravodajskou službu CIA nebo sovětskou tajnou službu KGB. „Když jsem v roce 2006 dělal výzkum pro svou magisterskou práci, situace byla ještě poměrně napjatá. Srbové si dobře pamatovali, že Česká republika jako člen NATO stála na straně aliančních sil, a často mě s tím konfrontovali. Nebylo to vždy jednoduché a příjemné,“ vzpomíná.
A jaký má nyní výhled do budoucna? Určitě chce dále pokračovat ve svém výzkumu, brzy ho ostatně čeká další výzkumná cesta na Balkán. Vedle toho by se také rád nadále rozvíjel i v pedagogické oblasti. „Rád bych dál pracoval na rozvoji balkanistiky a v rámci výuky i doktorandského vedení pomáhal studentům objevovat region z nových perspektiv. To mě naplňuje asi nejvíc,“ uzavírá.
