„Na Oxfordu musíte odolat velkému tlaku, někteří ho neunesou,“ popisuje své zkušenosti výzkumník z IES, který se věnuje rozvojové ekonomii
Dr. Matěje Bajgara z Institutu ekonomických studií FSV UK vždy zajímalo, jak funguje lidská společnost. I když ho na gymnáziu nejvíce naplňoval dějepis, nakonec se rozhodl pro studium ekonomie. Po absolvování bakalářského programu na IES pokračoval magisterským a doktorským studiem na Oxfordské univerzitě. Poté si vyzkoušel práci ekonoma v prestižní mezinárodní instituci, aby se po pár letech vrátil zpět do Česka do akademického prostředí. Nyní se na IES podílí na řadě projektů a ve své vědecké kariéře chce dál pokračovat.
Dr. Bajgara dovedl ke studiu na IES Petr Janský, v současné době profesor ekonomie působící rovněž na zmíněném institutu, s nímž se tehdy seznámil díky společným přátelům a zápasech v házené. „Pozval mě, ať se tam zajedu podívat. Po denní návštěvě jsem měl jasno. Líbil se mi malý počet studentů v ročníku, důraz na kvantitativní metody a výuka v angličtině. Když jsem se pak dostal na IES, na přijímačky na VŠE jsem už ani nešel,“ vzpomíná dr. Bajgar.
Po absolvování bakalářského programu se ale vydal na Oxfordskou univerzitu, kde se věnoval rozvojové ekonomii, konkrétně se zabýval tématem mezinárodního obchodu. Ve své diplomové práci využíval exportní data na úrovni zemí. Ta mu ale posléze v některých ohledech přišla příliš abstraktní. Postupně tak dospěl k tomu, že, aby tématu lépe porozuměl, musí pozorovat jednotlivé exportující firmy. „Proto jsem se na doktorát přihlásil k profesorce Beatě Javorcik, která s firemním daty měla velké zkušenosti a byla průkopnicí ve studiu efektů přetékání z přímých zahraničních investic,“ vysvětluje dr. Bajgar. „Na doktorátu jsem z různých stran studoval dopad globalizace na firmy v rozvíjejících se ekonomikách. S Beatou jsme například publikovali článek, kde ukazujeme, že když do Rumunska přišly zahraniční firmy, místní firmy díky kontaktu s nimi dokázaly zvýšit kvalitu svých produktů a prodávat je ve světě za vyšší ceny,“ sděluje výsledky svého výzkumu.
Na své školitelce zpětně oceňuje i to, že mu předala řadu praktických znalostí o tom, jak se provádí empirický výzkum. „Často myslím například na její radu, že nemá cenu začínat výzkumný projekt, pokud nemá potenciál – když vše půjde ideálně – na publikaci v top oborovém žurnálu. V praxi to pak často nejde ideálně a článek skončí níže, tak je potřeba alespoň začínat vysoko,“ míní dr. Bajgar.
Rozdíl ve vyučujících i studentech
V Anglii i díky doktorskému studiu nakonec strávil sedm let, které ho zformovaly nejen profesně, ale i osobnostně. „Jako milovník historie – a obzvláště středověké architektury – mám nejsilnější vzpomínky na město a jeho středověké koleje. Večeře v sedm století starých kamenných síních, nedělní zpívané bohoslužby na New College (podobně „nové“ jako pražské Nové Město), procházky v křížových chodbách a psaní diplomky v knihovně s kryptou postavenou dříve, než do Anglie dorazil Vilém Dobyvatel,“ vzpomíná.
Studium na Oxfordské univerzitě se dle jeho zkušeností liší oproti tomu na tuzemských vzdělávacích institucích hned v několika ohledech. Výrazný rozdíl například představuje fakt, že se univerzita skládá z několika desítek kolejí. „Každá kolej je samostatná vzdělávací instituce, kde studenti bydlí, jí, sportují a paří, ale kde taky mají významnou část výuky. Koleje přijímají studenty napříč obory, proto je na koleji třeba jen několik ekonomů v ročníků, o které se stará kolejní tutor ekonomie,“ zmiňuje. „Studenti musí každý týden či dva načíst literaturu a vypracovat esej a následně o něm s tutorem diskutují, individuálně nebo v malé skupině. Kolejní prostředí a tutoriály umožňují mnohem individuálnější přístup ke studentům než typická česká univerzita,“ dodává.
Další nezpochybnitelný přínos Oxfordu podle něj tkví v tom, že studenti mají možnost poznat značné množství výjimečných osobností. „Na vlastní oči jsem viděl mluvit Paula Krugmana, Richarda Dawkinse i stoletého Nicolase Wintona, nespočet nobelistů i světových politiků. Velké osobnosti mne taky učily,“ pochvaluje si dr. Bajgar. „Neřekl bych, že profesoři na Oxfordu byli lepší učitelé než třeba vyučující na IES, ale byli to špičkoví výzkumníci a také často měli významné zkušenosti s tvorbou politik. Bylo skvělé s nimi být v kontaktu a vidět, jak přemýšlí a fungují,“ dodává.
Společně s tím také viděl velký rozdíl v samotných studentech, a to především v jejich snaze dělat všechno naplno. Jeho kolegové mnohdy vstávali v šest ráno, dvě hodiny veslovali, přes den byli ve škole, večer šli na večírek a poté do rána psali esej. „Na jednu stranu veliký tlak, který někteří neunesli, ale na druhou rozhodně šlo o inspirující prostředí,“ podotýká a dodává, že jako student měl rovněž k dispozici velké množství studentských spolků, které obecně na britských univerzitách fungují. „Ještě, než začal semestr, se konal veletrh, kde místnost za místností byly zaplněné stánky všech studentských spolků, jaké si dovedete, či nedovedete představit – sporty od veslování po lakros, od dobrovolnické práce s chudými dětmi po spolek investičních bankéřů, od mladých ateistů po fanoušky Tolkiena. Účast ve spolcích je důležitou součástí takzvané ‚Oxford experience´,” uvádí.
Pozice v mezinárodní organizaci
Po absolvování doktorského studia se však dr. Bajgar rozhodl načas akademické prostředí opustit. Jako doktorand si často připadal osamělý a tlak spojený se samostatným akademickým výzkumem mu nedělal dobře. Vždy ho ale lákalo pracovat v mezinárodní organizaci, kde by měl možnost zlepšovat ekonomické politiky ve světě. Proto se tehdy rozhodl ucházet o místo hned ve třech významných institucích – ve Světové bance, Organizaci spojených národů a Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
„Přijímací zkoušky do OSN jsem nestihl, protože mě výše zmíněný Petr Janský omylem zamknul ve svém bytě, a do Světové banky mě nevybrali. V OECD, kam jsem chtěl nejvíc, to ale klaplo,” uvádí. V organizaci se dostal ke studiu politik v oblasti vědy, výzkumu a inovací, kterým se koneckonců věnuje doteď. Rovněž tam získal přístup k velmi zajímavým datům a našel spoluautory, s nimiž do nynějška spolupracuje. „A také jsem v OECD potkal svoji ženu, s níž teď máme dvě krásné holčičky. Takže OECD vděčím skutečně za mnoho,” dodává.
Po 11 letech strávených v zahraničí se ale rozhodl vrátit zpět do Česka – v rodné zemi chtěl zapustit kořeny a život expata ho nelákal. Přesun do Prahy ale zprvu nebyl přímo spojený s návratem do akademického prostředí. „Měl jsem domluvenou výzkumnou pozici na CERGE-EI a také jsem na dálku pracoval pro OECD. Pět let v OECD mě ale naučilo vážit si akademické svobody ve výběru a zpracování tématu a také jsem zjistil, že výzkum ve spolupráci se spoluautory umí být výrazně zábavnější a méně stresující, než byl můj doktorát. Proto, když se mi otevřela vrátka na IES, strčil jsem dovnitř nejdřív jednu nohu, aby se nezabouchla, a postupně i druhou,” popisuje.
Výzkumná cesta
Ve svém výzkumu se dr. Bajgar zabývá zejména příčinami zpomalení růstu produktivity práce, které lze v posledních deseti až dvaceti pozorovat v rozvinutých zemích. S tím jde ruku v ruce i zpomalení růstu mezd. „Poprvé jsou tak například na západě mladí lidé chudší, než byli ve stejném věku jejich rodiče. Lidé jsou nespokojení, a to se pak odráží například v tom, že naslouchají populistickým politikům,” zdůrazňuje. „Většina vysvětlení ale tak či onak souvisí s vědou, výzkumem a inovacemi, protože právě ty jsou v dlouhém období jediným zdrojem růstu v rozvinutých ekonomikách. Věda a výzkum jsou ale výrazně zatíženy tržními selháními, především v důsledku pozitivních externalit, které vytváří. Proto do nich zasahuje stát a různými způsoby je dotuje. Ve svém výzkumu se zabývám dopady veřejných politik v oblasti vědy a výzkumu. Zajímá mě, jestli jsou efektivní a jak je dělat lépe,” vysvětluje.
Zmíněným otázkám se věnuje i v projektu Využití unikátních mikrodat pro studium účinků veřejné podpory pro firemní VaV, podpořeném Grantovou agenturou České republiky. V jedné části projektu s dr. Martinem Srholcem z CERGE-EI zkoumají dotace na výzkum a vývoj, které firmám vyplácela Technologická agentura ČR. „Kauzální dopady dotací odhadujeme pomocí takzvané regresní diskontinuity, kde porovnáváme projekty těsně nad čarou, které získaly dotaci, s projekty těsně pod čarou, které dotaci nezískaly,” uvádí. Ve druhé části projektu spolu s pracovníky z OECD odhadují dopady daňových odpočtů pro výzkum a vývoj. „Ve třetí části spolupracuji s Keiko Ito z Japonska a Jonathanem Timmisem ze Světové banky. Máme k dispozici unikátní data, kde vidíme, která firma jaké firmě dodává součástky. Odhadujeme na nich, jak se poznatky z výzkumu a vývoje šíří v dodavatelských sítích,” popisuje.
V poslední době se však do popředí jeho výzkumného zájmu vrátila takzvaná industrial policy – čili politiky, které aktivně ovlivňují strukturu ekonomiky, o něž se zajímal už během magisterských studií rozvojové ekonomie. „Obzvláště fascinující jsou ale především otázky podpory konkrétních odvětví. Je dobré, aby stát řekl, toto a toto odvětví má největší potenciál, a následně nějak koordinoval nebo dotoval jeho rozvoj? V posledních desetiletích by většina ekonomů řekla, že ne. Přesně toto ale v poslední době spousta vlád dělá, například v oblasti polovodičů nebo zelených technologií. Za jakých podmínek je industrial policy odůvodněná? Jak ji nejlépe praktikovat? To mě zajímá,” podotýká dr. Bajgar.
Tomuto tématu se věnuje i jeho projekt podpořený z programu PRIMUS Karlovy Univerzity. Zkoumá v něm mimo jiné mechanismy, kterými se dotace firmám přidělují. V řadě zemí existuje rozsáhlý aparát externích hodnotitelů, který vybírá z přihlášených projektů ty nejlepší, které dostanou dotaci. „Zkoumám, zda hodnotitelé umí skutečně identifikovat ty nejlepší projekty. Pokud se ukáže, že tomu tak není, nabízí se otázka, jestli by nebylo levnější a transparentnější dotace mezi projekty, které projdou základním sítem, rozdělovat náhodně či plošně formou daňových úlev. Pokud naopak vybrat nejlepší projekty umíme, možná bychom měli větší část prostředků soustředit do nich,” zdůrazňuje.
Výzvy dalších let
Poslední dva roky přinesly dr. Bajgarovi z profesního hlediska velké změny. Na pozici odborného asistenta na IES nastoupil v lednu 2023. Od té doby začal učit nové předměty, získal dva granty a odstartoval několik slibných výzkumných projektů. A kam v akademické dráze ještě směřuje? Jeho prioritou je dělat co nejlepší výzkum – o důležitých otázkách, na nejlepších možných datech a s šikovnými spoluautory. Podstatnou změnu ale pro něj nyní představuje změna role na jednotlivých projektech.
„Dosud jsem byl zvyklý si své články odpracovat – od přípravy dat přes ekonometrické odhady po sepsání článku. Získané granty mi ale umožňují – a zároveň mě nutí – najmout mladší výzkumníky, kteří mi s časově náročnějšími výzkumnými činnostmi pomohou, abych mohl být zapojený do více projektů zároveň a také měl čas sledovat vědeckou literaturu a kreativně přemýšlet,” uvádí. „Tato změna rolí není jednoduchá a spoustu se toho musím naučit, ale zároveň mě láká a baví. Co nejlépe vést a mentorovat studenty, kteří uvažují o vědecké kariéře, je jednou z mých krásných výzev do dalších let,” uzavírá.
