Petra Guasti: Politická situace v Česku je komplikovaná. Řada občanů a občanek se necítí být právem zastoupena
Přečtěte si rozhovor s doc. Petrou Guasti z Institutu politologických studií FSV UK, která je zároveň vedoucí výzkumné skupiny zaměřené na polarizaci a populismus v Národním institutu SYRI. Ve svém výzkumu se dlouhodobě zabývá demokratickými institucemi na národní i nadnárodní úrovni, migrací a iliberalismem. Je rovněž autorkou celé řady textů publikovaných v prestižních zahraničních vydavatelstvích.
Rozhovor vznikl v rámci podcastu De Facto. Tuto epizodu moderuje doc. Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová (ANT): Proč jste se musela dvakrát habilitovat?
Petra Guasti (PG): Chtěla jsem být docentkou na Univerzitě Karlově až po získání habilitace v Německu, na níž jsem dlouho pracovala a velmi si jí vážím. Nicméně až poté jsem zjistila, že uznávání titulů v rámci Evropské unie končí doktoráty a o tom, zda bude titul uznán, rozhoduje Univerzita Karlova. A ta se tehdy rozhodla, že habilitace ze Spolkové republiky Německo není ekvivalentní, tak jsem to udělala ještě jednou.
ANT: A jaké to bylo se habilitovat podruhé?
PG: Úplně upřímně si myslím, že to byl z mé strany důkaz pokory vůči univerzitě a toho, že nepřichází někdo, kdo očekává, že dostane speciální zacházení. Musím říct, že samotný den přednášky a celý proces byl příjemný. Dostalo se mi velké podpory ze strany mé fakulty, především od prof. Říchové a mého šéfa doc. Perottina. Ale pořád tam figurovala má vlastní osobnost a možná i ego. Poslední kroky byly těžké, protože se ego s pokorou spolu navzájem potýkají. Ale pokora musí vyhrát. Tak to zkrátka je.
ANT: Mluvíte o tom, že naše momentální politická situace je komplikovaná. V čem konkrétně z Vašeho odborného hlediska?
PG: Naše politická situace je komplikovaná především v tom, že, přestože žijeme v reprezentativní demokracii, kde politické strany jsou nezbytnou a nedílnou součástí toho, jak politika funguje, nemáme jako Češi rádi politické strany. Je to taková móda. Vychází nám to ve všech výzkumech. Ale zastupitelská demokracie nemůže bez politických stran fungovat. A také tady politické strany nikdy nezapustily dostatečně hluboké kořeny. První roky se zdálo, že stranický systém se velmi dobře zakořenil, aby po roce 2010 se všechno změnilo. A vlastně u nás existuje takový evropský unikát. V parlamentu nemáme nepopulistickou levicovou stranu. A to pro někoho, kdo zkoumá zastupitelskou demokracii, je velký problém, protože řada občanů a občanek se necítí právem zastoupena. To ale neznamená, že nemáme dost nových projektů. Naopak tady máme „točící dveře“ nových a nových politických subjektů. A tato velká míra fragmentace, fluidity a nestability nepodporuje vytvoření důvěry občanů a občanek k systému.
ANT: Vy sledujete v poslední době i iliberalismus. Jak byste ho představila laikovi?
PG: Já bych řekla, že iliberalismus není komplexní ideologie. Iliberalismus je hodnotová orientace, která se vymezuje vůči hodnotám liberální demokracie. Nejvýznamněji se s tím v poslední době spojují především orientace vůči menšinám, především LGBTQ+, a také vůči právům žen. Ale mohou to být i politiky zaměřené například vůči migraci. Ale vidíme tam velký posun – zatímco dříve se iliberalismus především vymezoval vůči etnickým menšinám, tak teď jsou to menšiny, dejme tomu, vymezené na základě identity.
ANT: Přečetla jsem si, že iliberální stát je něčím, o co se pokouší Viktor Orbán v Maďarsku. My v naší společnosti „orbánismus“ tak, jak je vnímán, nemáme, přesto máme poměrně vysokou nesnášenlivost vůči odlišnostem. Jaké prvky Češi vnímají jako ohrožující pro sebe a svou společnost?
PG: Úplně všechny. Když vezmeme výzkumy veřejného mínění jenom ze středoevropského prostoru ještě před ukrajinskou válkou, což znamená před rokem 2022, tak čeští respondenti byli proti jakékoliv migraci. Zatímco třeba v Polsku byly významné rozdíly mezi tím, pokud by to byli migranti a migrantky z Afriky nebo Blízkého východu, tam byly hodnoty podobné, ale přesto nižší než u nás. Ale pokud by to byli křesťanští migranti, tak s tím polští občané a občanky problém neměli. U nás to takový rozdíl nebyl. Ale tyto věci jdou změnit a velkou roli hraje nabídka, tedy to, jak se chovají politické elity.
Dala bych k tomu dva příklady. Tím prvním je samozřejmě velká migrační vlna během válek na Balkánu, kdy do České republiky přišlo sto tisíc migrantů. Řada z nich tady zůstala, řada z nich ani nebyli křesťané, protože na Balkáně mají různá náboženství. V české společnosti to tehdy nebyl žádný problém, protože neexistoval žádný politický aktér, který by mobilizoval. Naopak politici se snažili o budování mostů a říkali, že když všichni tak rádi jezdíme na dovolenou do Jugoslávie, tak teď musíme pomoct. A podobně se Česká republika nebo její větší část, za což jsem velmi vděčná, postavila i k případu především žen a dětí z Ukrajiny.
ANT: Právě v souvislosti s uprchlíky z Ukrajiny jsme se setkali s tím, že na začátku panovala velká solidarita. Ve chvíli, kdy tento konflikt už trvá dlouhou dobu, tak je to něco, co je do značné míry zatěžující pro část populace. Dovedně toho využívají právě politici, kteří mají téma, proč se podporují Ukrajinci namísto našich Čechů a Češek, za své. Myslíte si, že se dá vysvětlovat lidem, i když tu jsou takoví političtí aktéři a aktérky, kteří vystupují hodně polarizačně, že to není dobrý přístup?
PG: Myslím si, že ano. A nejlepší reakcí na to je vždy pravda. Vezměme si například nemocnice. Představme si, že by tady zvítězila populistická radikální pravice a rozhodla by se, že každý, kdo není plnohodnotným občanem České republiky, by tam nemohl pracovat. V tomto nejhorším scénáři by pak museli zavřít tři čtvrtě nemocnic. Toto je i velká diskuze v Německu – jaké otázky klást takovým aktérům.
Ale kdo tedy má pracovat v nemocnicích? Když budete potřebovat ošetření pro vaše dítě, tak to nefunguje tak, že máte na výběr mezi českým lékařem a tím, který se narodil někde jinde. Myslím, že si můžeme vážit toho, že sem někdo chce přicházet s takovým obrovským kapitálem, jako je vystudovaná medicína. A s jakou pokorou sem přichází řada ukrajinských a mimo Evropskou unii vzdělaných lékařů a lékařek, kteří plní funkce, jež jsou vysoce hluboko pod jejich vzdělanostní úroveň, protože pro ně také neplatí uznávání diplomů. Měli bychom si objektivně říct, že jsme země, které chybí lékaři, a máme velké štěstí, že u nás chtějí působit lékaři a zdravotnický personál například i ze Slovenska. Myslím, že opravdu musíme populistické radikální pravici klást otázku: Jaká tedy máte řešení, která z vašeho pohledu jsou etnicky nebo ideologicky „správná“? Kde vezmete potřebné lidi?
