Jak svět mluví o protestech na Blízkém východě: Politoložka z FSV UK zkoumá globální pokrytí v médiích
Jakým způsobem rámují média po celém světě protesty na Blízkém východě? A čím jsou postoje české společnosti a politických elit k Izraeli a Palestině specifické? Odpovědi hledá politoložka Tereza Plíštilová z Institutu politologických studií FSV UK, která ve svém výzkumu propojuje mezinárodní vztahy s nejnovějšími metodami v computational social science. „Díky velkým jazykovým modelům dnes můžeme analyzovat otázky, na něž jsme dříve vůbec nebyli schopni odpovědět. Umožňuje nám to systematicky porovnávat, jak různé části světa interpretují stejné události,“ uvádí.
Po dokončení magisterského studia pracovala v soukromém sektoru pro mezinárodní společnost zaměřenou na aplikovaný výzkum. Věnovala se především české politice a průzkumům veřejného mínění. „Do určité míry jsem tam zažila moment vyhoření. Pak přišel covid, který spoustu lidí přiměl přemýšlet jinak,“ popisuje. V té době si zároveň uvědomila, že jí chybí téma, které ji při studiu provázelo – Blízký východ.
Nyní na FSV UK dokončuje po pěti letech doktorské studium. V disertaci ji zajímá, jakým způsobem jsou protesty na Blízkém východě rámovány v médiích po celém světě a zda jsou prezentovány jako legitimní boj za lepší podmínky, nebo naopak jako bezpečnostní hrozba. Využívá k tomu velké jazykové modely , které ji v posledních letech nadchly a ve společenských vědách zažívají rapidní vzestup. Díky nim mohla zanalyzovat velké množství textů – přibližně tři až čtyři miliony článků vydaných v průběhu několika let. „Dřív jsme vůbec neměli možnost tohle jednoduše změřit. Otevírá nám to nové výzkumné možnosti a umožňuje systematicky porovnávat, jak různé části světa interpretují stejné události – nejen protesty, ale i současné konflikty a války, jako je konflikt v Gaze či na Ukrajině,“ uvádí.
Výsledky jejího výzkumu mimo jiné ukazují, že pokud se protest odehrává na Blízkém východě, je výrazně pravděpodobnější, že bude rámován jako bezpečnostní hrozba. „A naopak mnohem méně se bude zdůrazňovat aspekt občanských práv nebo legitimních požadavků lidí,“ podotýká. Zajímavé přitom je, že tento vzorec není omezen pouze na západní média. „Často se to vysvětluje jako nějaký předsudek Západu, ale v datech vidíme, že to takhle jednoduché není. Systematický vzorec vidíme napříč světem – i v Asii nebo v zemích globálního Jihu,“ vysvětluje.
Specifika České republiky
Dlouhodobě také v rámci Peace Research Center Prague s kolegy sleduje postoje české společnosti a politických elit k Izraeli a Palestině. Výsledky jejich posledního výzkumu ukazují, že Česká republika je v evropském kontextu, možná i celosvětově specifická. Zatímco v některých zemích – včetně Spojených států – došlo v posledních letech k výrazným posunům ve veřejném mínění, české postoje zůstávají relativně stabilní.
„Minimálně v rámci Evropské unie a už i Spojených států se ukazuje, že díky protestům na podporu Gazy a tamní devastující válce se začíná měnit veřejné mínění. Podpora ve společnosti se překlopila více na palestinskou stranu, což byl historický moment. Vidíme to ale i na diplomatické úrovni, kde se znovu začalo mluvit o uznání Palestiny na půdě OSN. A některé země, například Francie nebo Kanada, k tomu minulý rok skutečně přistoupily. To všechno vytváří tlak na Izrael směrem k ukončení konfliktu nebo trvajícího násilí, ať už v Gaze či na Západním břehu,“ uvádí.
Česká republika oproti tomu dle jejích slov zůstává „v určitém vakuu“. „Vidíme tu dlouhodobou nekritickou podporu Izraele napříč politickým spektrem. Není tu ani ochota vyjadřovat se k věcem, které jsou objektivně, i když toto slovo nemám ráda, problematické. I přes četné důkazy mezinárodních i humanitárních organizací se česká politická reprezentace bez ohledu na to, co se děje, vyjadřuje a chová pořád stejně,“ říká. Přibližně čtvrtina české populace podle dat zastává spíše proizraelské postoje a polovina společnosti zůstává dlouhodobě bez jasného názoru.
Podle Plíštilové za tím nelze hledat jen jednu příčinu. „Dlouhodobě se mluví o historických vazbách mezi oběma státy. Často se opakuje například vliv Tomáše G. Masaryka a jeho návštěva Palestiny, příběh dodávek zbraní z roku 1948 z Československa do Izraele nebo vliv Václava Havla na znovunavázání diplomatických vztahů s Izraelem po pádu komunismu,“ vysvětluje.
„Přitom historie byla mnohem složitější, ale tento narativ idylických vztahů se tady udržuje dodnes,“ dodává. Důležitou roli podle ní hraje i dynamika mezi elitami a veřejností: „Z teorie mezinárodních vztahů víme, že u zahraničněpolitických témat si veřejnost často bere takzvané cues od politických elit, které do velké míry ovlivňují názory jednotlivců. My tady de facto nemáme parlamentní strany, které by k Izraeli zaujímaly výrazně kritičtější postoj. A to se samozřejmě promítá i do toho, jak o tom dlouhodobě přemýšlí veřejnost.“
Zkušenost ze zahraničí
Důležitou součástí její akademické dráhy byla i zahraniční zkušenost. V rámci Fulbrightova stipendia strávila pět měsíců na americké Princeton University, kde měla možnost spolupracovat s M. Beissingerem, předním odborníkem na sociální hnutí a revoluce a zároveň se zapojit do každodenního fungování tamní akademické komunity.
Pobyt ji ale zároveň přivedl k reflexi rozdílů mezi akademickými kulturami. „Financování vědy je tam nesrovnatelné – americké univerzity umožňují dělat výzkum, na který bychom tady jen těžko hledali prostředky. Doktorandi si mohou dovolit terénní výzkum prakticky kdekoliv na světě, nebo dělat survey experimenty, což je něco, co si u nás většinou nemůžeme dovolit.“
Vedle inspirace ale vnímala i velkou soutěživost svých kolegů. „Často jsem měla pocit, že lidé mají potřebu především ukazovat, co všechno dokážou a jak jsou dobří, a že ne vždycky víte, jestli jsou k vám jsou opravdu přátelští nebo se jedná jen o zdvořilostní gesto. To pro mě nebylo úplně komfortní.“
Podpora od seniornějších kolegů
I když jí tehdy podání přihlášky na doktorské studium umožnilo vrátit se k hlubšímu výzkumu o Blízkém východě, zároveň ale otevřeně přiznává, že doktorské studium vždy nepředstavovalo jednoduchou cestu: „Člověk si dlouho připadá ztracený, má pocit, že jeho výzkum nedává smysl. To je ale asi zkušenost většiny doktorandů.“
Jedním z důležitých faktorů motivace byla podpora od seniornějších kolegů a kolegyň a zapojení do výzkumných projektů. Hned od počátku doktorského studia měla možnost pracovat na významných grantových projektech, například v rámci projektu GLOWIN, v Herzlově centru izraelských studií nebo později v Peace Research Center Prague.
Zásadní roli podle ní hraje prostředí, které dokáže mladé vědkyně podporovat a dávat jim příležitosti. „Michal Smetana je skvělý šéf – dává nejen mně, ale obecně juniorním vědcům a vědkyním příležitosti. Přitom u ženských kolegyň v akademii často vidím velké pochybnosti o sobě – že nejsou dost dobré nebo si nezaslouží být na stejných panelech vedle zkušenějších kolegů. To mě dlouhodobě nutí přemýšlet nad tím, jak důležité je spolupracovat s lidmi, který ve vás věří a podporují vás, a jak zásadní je vybrat si dobrého školitele. Musím přiznat, že v obojím jsem měla velké štěstí,“ pochvaluje si.
V současnosti se připravuje na obhajobu a zároveň stojí na začátku další profesní etapy – hledá postdoktorandské pozice a zvažuje, zda zůstat v Česku, nebo pokračovat v zahraničí. Akademická kariéra podle ní přináší jedinečnou možnost věnovat se tématům, která dávají smysl, ale také vysokou míru nejistoty: „Nikdy nevíte, kde budete za rok. Je to zároveň vzrušující, ale i trochu děsivé.“
