Jak se připravit na stárnoucí společnost? Česku chybí dlouhodobá strategie, apelují odborníci z FSV UK
Česko stárne rychleji než řada dalších evropských zemí. Změna věkové struktury obyvatel přitom nepřinese tlak pouze na důchodový systém, ale i na zdravotnictví, sociální služby nebo trh práce. O tom, jaké výzvy nás čekají a zda je stát připraven jim čelit, diskutovali v podcastu De Facto dva odborníci z FSV UK – ředitelka Centra veřejných financí Magdaléna Klimešová a zakladatel Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Martin Potůček. Epizodu moderovala Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová (ANT): Pane profesore, jak se vytváří důchodová reforma?
Martin Potůček (MP): Velmi obtížně. Bohužel u nás probíhá po etapách. V některých zemích se dokázali na podobě reformy dohodnout předem a nastavit ji tak, aby fungovala po desetiletí. U nás často každá nová vláda přichází s vlastními návrhy, ruší opatření svých předchůdců a někdy znovu zavádí řešení, která fungovala už za předchozích vlád.
ANT: Na to jsem se právě chtěla zeptat. Dlouhá léta jste předsedal Komisi pro důchodovou reformu. Jak náročné je sledovat, když někdo rozebírá to, na čem jste pracovali?
MP: Neberu si to osobně. Vnímám to jako kolektivní dílo. Na reformě pracovalo kolem šedesáti členů komise i řada dalších spolupracovníků. Zapojovali se také občané, kteří mohli klást otázky a předkládat své připomínky a návrhy.
Měli jsme štěstí, že jsme se nakonec shodli na souboru úkolů, které jsme během tří let nestihli převést do legislativní podoby. Před několika lety mě příjemně překvapilo zjištění, že téměř polovina těchto návrhů se v nějaké podobě promítla do současného důchodového systému. Není tedy pravda, že by po skončení práce komise vše upadlo v zapomnění.
ANT: Paní ředitelko, věnujete se také otázce, jak komunikovat politikům i veřejnosti, aby začali stárnutí populace brát vážně. Jak na to?
Magdaléna Klimešová (MK): Začít lze u čísel. Demografický vývoj, který Českou republiku čeká, je v mnoha ohledech ještě horší než v řadě dalších evropských zemí. Výhled není příliš optimistický. Podíl lidí v neproduktivním věku se bude rychle zvyšovat a poměr mezi ekonomicky aktivními lidmi a těmi, kteří jsou v důchodu nebo do produktivního věku teprve vstoupí, bude výrazně odlišný od současného stavu.
Právě proto je důležité vycházet z dat. Pokud to nebudeme dělat, hrozí nám určitá demografická slepota. Dobře to ilustruje nedávná debata o nedostatečných kapacitách středních škol v Praze a dalších velkých městech. Přestože jsme dlouhodobě znali demografický vývoj, kapacity škol nestačí.
A to se týká pouze jedné věkové skupiny. Stárnutí populace zasáhne podstatně větší počet lidí a prakticky každou rodinu. Proto je důležité ukazovat problém prostřednictvím konkrétních příběhů a životních situací. Lidé si například lépe uvědomí význam odlehčovacích služeb, když si představí, že by bez nich museli sami pečovat o své rodiče, opustit zaměstnání, přerušit kariéru a možná už se do ní nikdy plně nevrátit.
Nejde o šíření strachu, ale o realistické pojmenování problému. Pokud se nyní nepustíme do systémových a strukturálních změn, nebudeme mít dostatek času situaci řešit a budeme čelit mnohem závažnějším problémům.
ANT: Když jsem se připravovala na tento díl, poznamenala jsem si otázku: „Je na tom vůbec něco pozitivního?“ Po prostudování podkladů na mě totiž dolehla poměrně silná skepse z toho, jak nepřipravený stát v mnoha oblastech je. Bude stát na stárnutí populace připraven lépe, než je nyní připraven na nápor zájemců o střední školy?
MK: Osobně bych si to velmi přála. Je třeba říci, že vláda má v programovém prohlášení v této oblasti nastavené poměrně rozumné cíle. Podstatné však je, zda se daří převádět je do konkrétních kroků.
Snažíme se spolupracovat s jednotlivými resorty a poskytovat jim odbornou podporu. Pokud jde například o sociální služby, zatím jsem neviděla mnoho konkrétních opatření. Ve zdravotnictví jsou debaty pokročilejší. Často se hovoří o potřebě propojit sociální a zdravotní služby, které dnes fungují spíše vedle sebe než společně. To je neefektivní a vytváří další tlak na kapacity.
V oblasti důchodového systému byl například představen nový třetí pilíř, což je krok správným směrem. Pozitivní je i snaha motivovat mladé lidi k dřívějšímu spoření. Současně však víme, že některé změny přijaté minulou vládou mají být zrušeny, a není jisté, zda je to vždy správné i z hlediska veřejných financí.
V některých oblastech tedy určitý pokrok vidíme, v jiných nikoliv. Koordinovanou a komplexní přípravu státu na stárnutí populace však zatím nepozoruji, a byla bych ráda, kdybychom ji v budoucnu sledovat mohli.
ANT: Pane profesore, zmiňoval jste, že část návrhů vaší komise se nakonec promítla do legislativy. Máte důvěru v připravenost českého státu?
MP: Viděl bych to jako trojnožku důstojného stáří. Aby se lidé mohli těšit na důstojné stáří, musí stát na třech pilířích. Prvním je bydlení, druhým zdravotní a sociální služby a obecně vše, co nabízí veřejný sektor, včetně vzdělávání souvisejícího se stárnutím. Třetím pilířem jsou materiální podmínky, tedy finanční zabezpečení prostřednictvím důchodového systému.
Pokud začne některý z těchto pilířů slábnout, celá konstrukce se stává nestabilní. A to je nebezpečné pro všechny – pro mladé i pro seniory.
Je pravda, že v řadě oblastí zaostáváme za tím, co by bylo potřeba udělat. Ve veřejné a sociální politice však hrají klíčovou roli také jednotliví aktéři. Prvním z nich je samotný člověk. Pokud nezačneme včas přemýšlet o své budoucnosti, bývá pozdě. Ve chvíli, kdy máme možnost rozhodovat o svém životě, bychom měli myslet i na budoucí stáří.
Důležitá je také rodina. Část mladých lidí se dnes rozhoduje nemít děti. Je to samozřejmě jejich svobodná volba, ale rodina představuje ve stáří zásadní oporu. Právě ona často pomáhá ve chvíli, kdy člověku ubývají síly i prostředky. Teprve poté přicházejí na řadu služby. A nad tím vším stojí stát, který zajišťuje přístup k bydlení i k materiálním podmínkám života po odchodu do důchodu.
To vše nelze redukovat pouze na čísla. Data jsou nesmírně důležitá, ale sama o sobě nestačí. Stejně podstatný je širší společenský kontext. A právě ten představuje výzvu pro vědce, politiky, jednotlivce i celé rodiny.
ANT: A jak by se měl změnit daňový systém?
MP: Existují dokumenty a odborné podklady, které už před lety navrhovaly potřebné změny, ale zůstaly odloženy bez dalšího využití. Bylo by vhodné se k nim vrátit. Za klíčové považuji především nastavení zdanění nadnárodních firem tak, aby jejich mateřské společnosti každoročně neodčerpávaly miliardy korun vytvořené ekonomickou aktivitou lidí v České republice.
Důležitá je také progresivní daň z příjmu. Česká republika ji sice v určité podobě má, stejně jako většina fungujících západních demokracií včetně Spojených států. Je to přirozený nástroj, protože pokud se příliš rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, vzniká sociální napětí, prohlubuje se vzájemné neporozumění a posilují extrémní politická hnutí, která mohou ohrozit stabilitu společnosti i státu.
Vedle toho by bylo vhodné přehodnotit také majetkové daně, daň z nemovitostí a dokonce i dědickou daň. Jde o nástroje, které zde po desetiletí fungovaly a byly postupně rušeny z důvodů, které sice nebyly označovány za populistické, ale ve svém důsledku populistické byly.
MK: Přibližně před rokem byla představena rozsáhlá analýza obsahující doporučení, jak daňový systém reformovat. Na jejím vzniku spolupracovalo Centrum veřejných financí, PAQ Research a IDEA při CERGE-EI. Jde o velmi komplexní, datově podložený a promyšlený soubor návrhů. Analýza obsahuje řadu doporučení, včetně mnoha daňových změn, o kterých hovořil pan profesor. Odkázala bych posluchače především na projekt Chytřejší daně, kde si lze celý návrh podrobně prostudovat a dokonce si vyzkoušet jednotlivé varianty a jejich dopady.
Z konkrétních doporučení bych zmínila například úpravu sazeb daně z přidané hodnoty, respektive změnu zařazení některých položek. Naše analýzy ukázaly, že ze snížené sazby DPH v současnosti výrazně více profitují lidé s vyššími příjmy než nízkopříjmové domácnosti, což pravděpodobně nebylo původním záměrem. Dalším návrhem je pravidelná valorizace spotřebních daní. U řady položek se jejich výše dlouhé roky neměnila, přestože kupní síla peněz se významně proměnila. Částka deset korun měla před patnácti lety zcela jinou hodnotu než dnes.
To jsou jen některé z možností, jak zvýšit příjmy veřejných rozpočtů. Víme, že veřejné finance jsou pod značným tlakem, a proto je důležité hledat cesty, jak příjmy navyšovat co nejefektivněji, nejméně bolestivě a zároveň ekonomicky smysluplně.
Je stárnutí v české společnosti tabu? Proč se u nás nedaří vytvářet dlouhodobé strategie přesahující jedno volební období? A proč se debata o stárnutí populace neobejde bez změn daňového systému? Dozvíte se v další části podcastu. Poslechněte si na Spotify nebo Apple Podcasts či níže.
