Jak Česko zvládá integraci uprchlíků: Odborníci z FSV UK hodnotí současná opatření i budoucí výzvy s příchodem nové vlády
Přečtěte si rozhovor se socioložkou dr. Marií Jelínkovou z Institutu sociologických studií a politologem dr. Petrem Jüptnerem z Institutu politologických studií o migraci z Ukrajiny a integraci cizinců v Česku. Oba se těmto tématům dlouhodobě věnují ve svém výzkumu. Dr. Jelínková se v současné době se zaměřuje na výzkum k podpoře strategického rozvoje integrační politiky v Česku. Dr. Jüptner se v nynějším projektu zabývá rolí místních samospráv v dlouhodobé integraci ukrajinských uprchlíků.
Rozhovor vznikl v rámci fakultního podcastu De Facto, jehož jednotlivé epizody reflektují aktuální dění ve světě i na fakultě. Jednou měsíčně vycházejí tematické speciály, v nichž vícero expertů z FSV UK komentují témata důležitá nejen pro fakultu, ale také pro společnost. V jednotlivých dílech nabízí svůj odborný pohled a srozumitelné vysvětlení témat, která rezonují ve veřejném prostoru.
Tuto epizodu moderuje doc. Alice Němcová Tejkalová.
Alice Němcová Tejkalová (ANT): Jak efektivní jsou podle vás v Česku opatření pro integraci cizinců?
Marie Jelínková (MJ): Máme teď nový projekt, ve kterém se budeme snažit tuto otázku zodpovědět, takže detailní data budeme mít asi až za dva až tři roky. Přesto existuje několik sledovacích indikátorů. Ten nejnovější, který vyšel na podzim roku 2025, je MIPEX – migrační integrační index. Ten se spíše zabývá nastavením integračních indikátorů než samotnou efektivitou. Česká republika se mezi 150 sledovanými zeměmi umístila přibližně uprostřed, takže můžeme říct, že integrace se v některých oblastech daří, ale stále máme značný prostor pro zlepšení.
ANT: Petře, ty jsi specialistou na obce a sleduješ situaci přímo na místě. Jak to z pohledu vašeho projektu, který realizujete s polskými partnery, vypadá?
Petr Jüptner (PJ): Řekl bych to podobně jako Marie Jelínková. Náš projekt se teprve rozbíhá a sbíráme data. Momentálně kolegové provádějí terénní výzkum v Mariánských Lázních, což je pilotní municipalita našeho zkoumání. Hodnotit situaci zatím nemůžeme, protože dlouhodobá integrace se projeví až za deset či patnáct let. Přesto, pokud se podíváme na dosavadní stav, dopadla integrace zatím v rámci možností vcelku dobře. Němečtí kolegové k nám často vzhlížejí a dávají nás jako příklad.
Určitě hraje roli i jazyková bariéra nebo skutečnost, že zde existovala ukrajinská diaspora ještě před válkou. Celkově si myslím, že jsme obstáli. Na druhou stranu je naše integrační „piano“ poněkud rozladěné a neefektivní. Z dat, která máme, vyplývá, že veřejná správa a vláda jsou spokojeny s odvedenou prací a mají na co být hrdí. Malé obce však často poukazují na chaos, legislativní změny a špatnou komunikaci. Integrace je tedy nákladná a neefektivní, ale konečný výsledek je relativně dobrý. K tomu přispívá i to, že Ukrajinci v Česku mají vhodné předpoklady pro integraci.
ANT: Vidíte to podobně, paní doktorko?
MJ: Ano. To, co zaznělo, je pravda. Asi 200 tisíc ukrajinských občanů, kteří byli v Česku před rokem 2022, odvedlo obrovský kus práce, což není dostatečně zdůrazňováno. Oproti Polsku jsme měli výhodu silného občanského sektoru a fungující struktury ministerstva vnitra, která zahrnovala centra pro integraci cizinců v každém kraji. Potřebujeme delší dobu na zhodnocení, ale oblasti, kde již existovala podpora – například vzdělávání dětí s odlišným mateřským jazykem na základních školách, to funguje relativně dobře. Naopak v jiných oblastech, například při přestupu dětí s odlišným mateřským jazykem na střední školy, jsou výsledky tristní.
ANT: To je velmi aktuální téma. Jako matka dvou patnáctiletých dcer vidím, že v Praze a Středočeském kraji dlouhodobě roste počet uchazečů o střední školy, což je problematické zvlášť s příchodem nových dětí z Ukrajiny.
MJ: Řekla bych, že ten největší problém je především přechod na střední školu. Data, která k tomu máme, bohužel ukazují dost tristní obrázek – víc než polovina těchto dětí a mladistvých na žádné střední škole nestuduje. Často se spoléhá na to, že budou studovat třeba online na Ukrajině. A ano, část dětí takhle skutečně studuje, ale dlouhodobě u toho vydržet a zároveň dosáhnout nějaké rozumné kvality je strašně obtížné. Mimo jiné i proto, že spousta těchto mladých lidí musí zároveň pracovat a zapojovat se na trhu práce. Takže se tady kombinuje ekonomická chudoba s nutností jejich pracovního zapojení. A tohle bych řekla, že je především odpovědnost českého státu – najít cestu, jak těmto dětem umožnit uplatnění na středních školách.
Jak to ostatně bývá u každé krize nebo obecně u náročné situace, tak se vždycky ukáže, co v té společnosti funguje a co ne. A teď je na nás, jestli nad tím budeme jen hořekovat, nebo jestli k tomu přistoupíme aktivně a řekneme si, že jsou potřeba strukturální změny. A dělat něco navíc pro nově příchozí u nás v Česku zatím úplně populární není.
ANT: Petře, situace v Mariánských Lázních a okolí – je odlišná od středních oblastí republiky?
PJ: Rozdíly napříč Českou republikou jsou v tomto ohledu velmi výrazné. Ukrajinská diaspora je rozmístěna nerovnoměrně a k přesunům uprchlíků uvnitř země docházelo i v důsledku legislativních změn, například v oblasti podpory bydlení. Část lidí se postupně přesouvala z menších obcí do větších měst – největší koncentrace uprchlíků je dnes v Praze, Brně a Plzni.
Zároveň jsou ale výrazně zastoupeni také v průmyslových regionech, kde nacházejí pracovní uplatnění. Typickým příkladem jsou západní Čechy, například oblast Boru u Tachova. Není náhodou, že i nedávno medializované úmrtí pravděpodobně nelegálně zaměstnaného pracovníka se odehrálo právě v tomto regionu, kde je koncentrace průmyslových provozů velmi vysoká.
V rámci výzkumu jsme se proto snažili pokrýt co nejširší spektrum případů a zohlednit geografické rozdíly. Vedle velkých měst a průmyslových oblastí, jako je například Mladá Boleslav, jsme se zaměřili i na menší municipality, včetně regionů na Vysočině a specifických lokalit, jako jsou Mariánské Lázně. Ty lze do určité míry srovnat s horskými oblastmi, například v Krkonoších, kde se uprchlíci uplatňují především v lázeňství, cestovním ruchu a navazujících službách. Platí, že bez jejich zapojení by se v mnoha horských a turistických regionech současný provoz jen obtížně obešel.
ANT: Jaké jsou možnosti politické participace pro uprchlíky, kteří přicházejí do České republiky? Lze očekávat, že část z nich bude usilovat o české občanství a postupně se zapojí i do politického života?
PJ: Ano, tento potenciál zde bezpochyby existuje, i když přímo nespadá do tématu našeho výzkumu. Vidíme to například na Ukrajincích, kteří přišli do České republiky před dvaceti lety jako děti. Tehdy se ocitli v úplně novém prostředí, často s jazykovou bariérou, a dnes jsou z nich mladí lidé plně integrovaní do české společnosti. Mluví plynně česky, mají vzdělání a jsou v mnoha ohledech nerozeznatelní od většinové populace.
Zároveň je ale důležité si uvědomit, že současná situace je jiná. Migrace před válkou probíhala spíše postupně a individuálně, zatímco dnes čelíme rychlé a krizové adaptaci velkého počtu lidí. Pokud by se naplnily scénáře, o nichž mluvila například Marie Jelínková – tedy že by uprchlíci zůstávali dlouhodobě závislí na pracovních agenturách a zároveň mimo vzdělávací systém – může to naopak vést k vážným problémům. Právě teď se rozhoduje o tom, zda tuto situaci dokážeme proměnit v příležitost, nebo zda si zaděláváme na budoucí krizi. Zkušenosti ze západní Evropy ukazují, že neřešení těchto problémů včas vede k eskalaci nelegálního zaměstnávání a sociálním napětím.
V rámci terénního výzkumu proto plánujeme v každé z vybraných municipalit uskutečnit desítky rozhovorů s různými aktéry, včetně zaměstnavatelů. Zároveň se ukazuje, že se mnozí uprchlíci obtížně orientují v novém prostředí, což je přirozené vzhledem k jazykové bariéře a jejich zranitelné pozici. Na tuto situaci ale navazuje již existující infrastruktura zprostředkovatelů, která fungovala ještě před válkou. V rozhovorech se například objevovalo nepochopení českého systému nájemního bydlení a souvisejících poplatků, které uprchlíci často přijímali jako standard, aniž by si uvědomovali jejich reálnou výši.
Z tohoto pohledu je na místě i kritický pohled na fungování státních úřadů. Výzkum komunální politiky dlouhodobě ukazuje, že ačkoli se často kritizují malé obce, stát sám mnohdy selhává v koordinaci. Ve veřejné správě přetrvává silný resortismus a setrvačnost – úřady fungují podle zavedených postupů, aniž by reagovaly na nové typy výzev. U problémů, jako je nelegální zaměstnávání, je přitom nezbytná spolupráce policie, státní správy i samosprávy a aktivní působení v terénu, na což nejsou úřední struktury dostatečně připraveny. Část odpovědnosti tak leží i na zkostnatělém a nekoordinovaném systému veřejné správy.
ANT: Paní doktorko, Váš výzkum je financován z Operačního programu AMIF a probíhá pod záštitou Ministerstva vnitra ČR. Co očekáváte od případné nové vlády a může její nástup ovlivnit váš projekt?
MJ: To by mě samotnou zajímalo. Je třeba ocenit, že ministerstvo vnitra má zájem o sběr dat zaměřených jak na postoje české majority, tak na zkušenosti cizinců a na evaluaci integračních opatření. Pokud jde o náš konkrétní projekt, nepředpokládám, že by do něj nová vláda přímo zasahovala.
Mám ale obavy z možného posunu společenské atmosféry. Jeden z nejpozitivnějších vývojů posledních let vidím v tom, že si česká společnost postupně zvyká na větší diverzitu a že se při tvorbě opatření častěji počítá s tím, že zde nežijí pouze Češi, ale lidé s různými potřebami. Tento posun ale může být ohrožen, pokud nová vláda začne znovu posilovat atmosféru strachu z migrace.
Migrace je dlouhodobě téma, které českou společnost nejvíce polarizuje, a politické strany s ním aktivně pracují. Zároveň se v krizových situacích snadno vytváří obraz nepřítele a migranti bývají první skupinou, na kterou se tato role přenáší. Pokud by se tento trend posílil, může to vést k tomu, že se lidé v rozhodovacích pozicích budou obávat přijímat potřebná opatření, aby nebyli označeni za „ty, kteří stojí na straně migrantů“. Právě této změny atmosféry se obávám nejvíce.
Poslechněte si celý podcast níže nebo na Spotify či Apple podcasts.
