Čtyři vědkyně otevřeně o své kariéře: Mluvte víc nahlas, navzájem se podporujte a nenechte se odradit velkými egy
Patří k nejvýraznějším osobnostem současné vědy. Získávají nejprestižnější granty, jsou špičkami ve svém oboru a publikují v renomovaných vědeckých časopisech. Nová epizoda podcastu De Facto představuje příběhy čtyř vědkyň sociálních a humanitních oborů, které vystoupily na akci Ženy, které inspirují.
Přečtěte si níže část debaty, v níž za Fakultu sociálních věd UK vystoupily socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková z Institutu sociologických studií a výzkumnice dětského čtení Anežka Kuzmičová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Dalšími hostkami byly gerontoložka Iva Holmerová z Fakulty humanitních studií UK a psycholingvistka Kateřina Chládková z Filozofické fakulty. Diskuzi vedla známá česká popularizátorka vědy Pavla Hubálková.
Pavla Hubálková (PH): Představila jsem vás jako vědkyně a zajímalo by mě, kdy jste se tak začaly vnímat? Byl tam nějaký konkrétní moment, kdy jste se rozhodl? Nebo to byl spíše postupný vývoj, kdy se člověk zpětně ohlédne a řekne si, že je vědkyně? Já jsem například svoji první „živou“ vědkyni viděla až na vysoké škole. V dětství ani v rodině jsem nikoho takového neměla.
Jaroslava Hasmanová Marhánková (JHM): To je možná těžší otázka, než se na první pohled zdá. Přiznám se, že – a to je možná i problém některých sociálněvědních oborů – je v nich někdy internalizovaný pocit, že to, co děláme, nemusí být úplně věda. Zpětná vazba z okolí to často takto komunikuje. Takže ta identita postavit se a říct „jsem vědkyně“ pro mě vlastně není označení, které bych na první dobrou používala.
PH: Možná jinak. Proč jste socioložka? Jak jste si zvolila sociologii?
JHM: K sociologii mě přivedla genderová studia. Připadalo mi nesmírně fascinující přemýšlet o věcech, které byly v mém vyrůstání hodně rámované biologicky. Najednou se přede mnou otevřela možnost uvažovat o jejich sociální dimenzi a byl to pro mě opravdu „eye-opening“ moment. Myslím, že právě tam se nastartoval můj dlouhodobý zájem promýšlet věci mimo jednoduché odpovědi nebo mimo škatulky typu biologie či přírodní vědy. To mě přivedlo k sociologii.
Vědecká kariéra byla spíš daná chutí zůstávat u toho tématu a nepřestat se jím zabývat. Nemyslím si, že by existoval moment, kdy jsem si řekla: „Teď vím, že mým cílem je být vědkyní.“ Spíš tam byla touha neopustit přemýšlení o tématech, která mě zajímala. A to postupně vedlo k cestě, kterou jsem nakonec prošla.
PH: Ivo, jaká byla vaše cesta do vědy, k výzkumu?
Iva Holmerová (IH): Také samozřejmě složitá. Čekala jsem, že se zeptáte, kdy jsem si uvědomila, že jsem vědkyně. Přiznám se, že jsem si to vlastně ještě úplně neuvědomila – možná až s dnešním pozváním.
Pokud jde o odbornou nebo akademickou spolupráci, ta vycházela z mé praxe. Krátce po revoluci jsme s kolegy založili Gerontologické centrum jako inovativní model péče o starší lidi – kombinaci zdravotní a sociální péče. Měli jsme lůžkové oddělení pro rehabilitaci a doléčování, založili jsme denní stacionář pro lidi s demencí a snažili jsme se být mezičlánkem mezi zdravotní a sociální péčí. Poskytovali jsme také různé služby v domácnostech, zdravotní i sociální.
Když se ukázalo, že to funguje a naši pacienti se zlepšují, říkala jsem si, že by stálo za to nabídnout tento model i jako součást výuky, například na lékařských fakultách. Viděli jsme totiž, že lidé jsou z nemocnic propouštěni, aniž by se řešilo, co bude dál, a bez návazné podpory se jejich stav často zhoršuje.
Snažili jsme se spolupracovat s různými lékařskými fakultami, ale ta spolupráce většinou postupně vyšuměla. Byla jsem proto ráda, že jsem se před lety dostala na Fakultu humanitních studií UK, kde význam těchto témat chápali – nejen péče, ale i stárnutí a společenského začlenění starších lidí. Postupně jsme začali žádat o vědecké projekty. Získali jsme projekty z Agentury pro zdravotnický výzkum, zapojujeme se do mezinárodních grantů, například do dvou projektů Horizon Europe a dvou Erasmus projektů, a žádáme o další.
Mám také radost z doktorského studia, kde máme nyní – pokud se nepletu – jediný gerontologicky zaměřený program na Univerzitě Karlově.
PH: Katko, jak ses stala vědkyní? Kdo ti ukázal cestu, že věda může být tvoje cesta?
Kateřina Chládková (KCH): Měla jsem to podobně. Až do chvíle, kdy jsem přišla na vysokou školu, jsem vůbec nevěděla, jak vědkyně vypadá. Neměla jsem ani tušení, že existují sociální a humanitní vědy. Měla jsem ráda matematiku a strašně mě bavily jazyky, ale představovala jsem si, že budu třeba učitelka jazyků, případně geoinformatička.
V prvním ročníku na vysoké škole jsem potkala svoji dnešní kamarádku, doktorku Šárku Šimáčkovou z Univerzity Palackého. Vedla první jazykovědný kurz, který byl velmi náročný a mnoho studentů ho nezvládlo. Ukazovala nám různé jazyky, analyzovali jsme například indiánské jazyky a přemýšleli o tom, proč fungují tak, jak fungují. To mě úplně pohltilo.
Pracovala jsem u ní jako pomocná vědecká síla. Pamatuju si její kabinet a svoji práci: třídila jsem vytištěné články, které si přivezla ze svého doktorátu a postdoku v Americe – ještě v americkém formátu – a zapisovala jsem do excelu, jaké články má. Byla jsem z toho nadšená. Viděla jsem všechny ty texty od skvělých lingvistů, její vlastní články na nástěnce i fotografie z konferencí. A já jsem tehdy strašně chtěla být jako ona.
Velký vliv měl také Jonáš Podlipský z Olomouce. V jeho kurzu jsme připravovali studentskou konferenci a vytvářeli jsme vědecké lingvistické postery – na velký karton jsme lepili papíry s výsledky. To byla moje první vědecká zkušenost, která mě už nepustila. Od té doby jsem věděla, že chci být jazykovědkyní.
Formálně se to zmaterializovalo ve chvíli, kdy jsem jako bakalářská studentka dostala příležitost jet na Erasmus do Nizozemska a poté na velkou řečovou konferenci do Paříže. Financovali mi to moji budoucí školitelé z Amsterdamu. Tam jsem poprvé vstoupila do velkého světa vědců a jazykovědců – a už mě to nepustilo. Najednou jsem věděla, že chci být vědkyní.
PH: Anežko, stejná otázka i na tebe. Už jsi naznačila, že škatulkování a označení „vědkyně“ nemáš ráda, ale dá se dnes říct – a já to řeknu ráda – že jsi vědkyně?
Anežka Kuzmičová (AK): Já bych rozhodně nezpochybňovala, že to, co dělám, je věda. Spíš přemýšlím o tom, kolik procent ze mě je vědkyně. Podobně jako říkala Iva – zakusuju se do témat nebo problémů a vědecký přístup je pro mě způsob, jak se dostat co nejvíc do hloubky.
Když se vrátím do minulosti, své první studium jsem absolvovala na Filozofické fakultě v Praze, kde jsem studovala literaturu a skandinavistiku. V rámci studia jsem vyjela na pobyt do Švédska. I když jsem byla teprve ve druhém nebo třetím ročníku, přihlásila jsem se tam do kurzu pro doktorandy. Kurz byl velmi teoretický a filozofický a vedla ho žena jménem Sara Danius. Tehdy ještě neměla velké životní jistoty a nebyla příliš známá.
Velmi ji zaujalo, jak jsem v kurzu pracovala a jak jsem přistupovala k úkolům. Byla velmi přísná a měla obrovské intelektuální nároky. Pro mě to ale byla velká radost – možnost plnit náročné intelektuální úkoly. Po kurzu mě pozvala na oběd, což se mi nikdy předtím nestalo, a řekla mi, že si myslí, že bych měla dělat doktorát, ideálně někde v zahraničí, třeba v Americe. To tehdy z finančních důvodů nepřipadalo v úvahu.
Nakonec jsem ale odešla dělat doktorát do Švédska. Sara Danius se později stala stálou tajemnicí Švédské akademie, instituce, která uděluje Nobelovu cenu, a bohužel odešla velmi předčasně kvůli těžké nemoci. Myslím si ale, že bez ní bych dnes vědkyní nebyla.
Vědkyní jsem se stala až během doktorátu, ne už jako bakalářka. Připomíná mi to ale něco, co říkala Katka – tehdy ještě neexistovaly digitalizované databáze a rukama mi procházelo obrovské množství papírových vědeckých textů. Pamatuju si, že během prvních dvou let doktorátu jsem zaplnila celou polici šanonů články, které jsem s velkým nadšením četla. Od digitalizace jsem už takovou zkušenost nezažila. Bylo v tom něco spojeného s dotykem textu, ale také s dotykem konkrétního člověka.
Jaké byly jejich začátky ve vědě? Jak si vybírají výzkumná témata? A kdo se pro ně v průběhu let stal inspirací? Dozvíte se v celé debatě, kterou si poslechněte níže nebo na Spotify či Apple podcasts.
Čtvrtý ročník akce Ženy, které inspirují se konal pod záštitou rektora Univerzity Karlovy ve čtvrtek 26. 2. 2026 v Kampusu Hybernská. Setkání letos proběhlo pod taktovkou Fakulty sociálních věd UK s vědkyněmi, absolventkami a doktorandkami sociálních a humanitních věd. O celé akci si můžete přečíst v článku magazínu UK Forum.
