Co nám obrazy říkají o stavu české společnosti? Vizuální socioložka z FSV UK o zobrazování migrace, vizuální gramotnosti i občanském aktivismu
Jak zobrazujeme migrující osoby, válku nebo dějiny? A kdo dnes rozhoduje o tom, co vidíme na sociálních sítích? Dr. Andrea Průchová Hrůzová z Institutu sociologických studií FSV UK se dlouhodobě věnuje tomu, jak obrazy spoluutvářejí veřejnou debatu i politické postoje. Ve svém výzkumu propojuje vizuální kulturu, paměť i otázky moci. „Chci stále připomínat, jak moc obrazy kolem nás nevnímáme, přestože jich denně konzumujeme a tvoříme obrovské množství,“ podotýká.
„V současné době jsem oborově zakotvila jako vizuální socioložka,“ otevírá rozhovor dr. Průchová Hrůzová. Skrze studia vizuální kultury nahlíží na společnost a proměny politické kultury a mediální komunikace. „Nejde jen o umělecká díla a artefakty vytvářené profesionály a profesionálkami. Naopak – vizuální kultura zahrnuje především to, co uměleckým artefaktem není,“ vysvětluje. V offline prostředí se jedná o plakáty, reklamu nebo takzvaný vizuální smog ve veřejném prostoru. V digitálním prostředí pak jde o neustálou cirkulaci obrazových materiálů: profesionální fotografie a videa, ale také obsah influencerů a influencerek, kteří vytvářejí vlastní vizuální styl komunikace. „Součástí vizuální kultury je i algoritmická logika sociálních sítí, která určuje, jaké obrazy se k nám dostanou. V neposlední řadě sem patří také amatérská tvorba – od memů až po vizuální sebeprezentaci,“ dodává.
Odtud už vede cesta k několika klíčovým oblastem, kterým se dlouhodobě věnuje. Zajímá ji například koncentrace moci v rukou technologických firem. „Můžeme mluvit o nové třídě technofeudalistů – těch, kteří vlastní infrastrukturu a data, řídí algoritmy a udávají, kdo a jak může participovat. A to s sebou nese zásadní etické i politické otázky,“ vysvětluje. „Digitální prostor se stal oficiální politickou a mediální arénou. Přes sociální sítě se přenášejí války, politická prohlášení i propaganda. Zároveň tam nepůsobí jen profesionálové a profesionálky, ale právě i amatéři a amatérky, a to zásadně proměňuje to, jak k obsahu přistupujeme a nakolik mu věříme.“
S tím souvisí i její zájem o takzvaný vizuální aktivismus – čili o to, jak marginalizované skupiny využívají obrazy a digitální nástroje k tomu, aby vstupovaly do veřejného prostoru: „Zajímá mě, jak lidé z okrajů společnosti ‚hackují‘ dominantní infrastruktury – jak skrze obrazy komunikují své zkušenosti, potřeby a hlasy, které v mainstreamovém prostoru často chybí. A pokud nechybí, tak se často o těchto skupinách mluví bez nich.“
V této souvislosti se věnuje například zobrazování migrace či nositelů menšinového politického názoru. „Zajímá mě, jak zvlášť v regionu střední Evropy, probíhá proces integrace migrantů a migrantek, ale zároveň i vyjednávání o kulturních normách a hodnotách – co si příchozí osvojují, co si naopak chtějí uchovat ze svého vlastního kulturního zázemí či jak si sami vytvářejí online komunity,“ říká a zároveň zdůrazňuje, že většinová společnost nahlíží jinak na migrující osoby přicházející z Ukrajiny oproti těm z Blízkého východu nebo severní Afriky. „Tyto rozdíly vycházejí z hluboce zakořeněných kulturních stereotypů a civilizačních představ o tom, co je Evropa, kde končí demokratická společnost a kde už si představujeme jinou, méně civilizovanou oblast. Právě tyto kulturní imaginace a reprezentace hrají v obrazech i ve veřejné debatě zásadní roli,“ uvádí.
Vizualita solidarity
Zmíněná témata reflektuje ve své oceňované monografii V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století (Akropolis, 2024), nominované na Magnesii Literu a oceněné jako Nejlepší sociologickou publikaci 2022–2024 od České sociologické společnosti. V knize mimo jiné ukazuje, jak obrazy reprodukují stereotypy, například při zobrazování migrace. „Muži z Blízkého východu jsou často zobrazováni jako hrozba – v masách, anonymně, někdy i se zbraněmi. Ženy naopak jako pasivní oběti čekající na záchranu.“
Naproti tomu obraz ukrajinských uprchlic po roce 2022 tento stereotyp pasivních žen často narušoval. „Ukrajinské matky jsou naopak často zobrazovány jako aktivní, schopné, ekonomicky přínosné. Samy organizují odchod ze země, zajišťují péči o děti a zároveň se zapojují do pracovního života,“ zmiňuje. Právě v těchto aspektech vidí prostor pro další výzkum: jak se obraz migrantů a migrantek formuje „shora“ v médiích a politice a jak „zdola“ uvnitř samotných komunit. „Otázkou zůstává, zda se tyto dva proudy někdy propojují, nebo zda zůstávají zcela oddělené,“ nastiňuje směr svého dalšího výzkumu.
Knihou se prolíná koncept takzvané vizuality solidarity a zodpovědné reprezentace – tedy snahy zobrazovat druhé co nejcitlivěji a nejpřesněji vzhledem ke skutečnosti, nakolik je to u reprezentace vůbec možné. „Zodpovědná reprezentace by měla být součástí politické kultury a vznikat v dialogu s těmi, kdo jsou zobrazováni – tak, aby se s daným obrazem mohli ztotožnit a měli možnost do způsobu své reprezentace aktivně vstupovat,” uvádí. Ideální situace podle ní nastává ve chvíli, kdy lidé nemají být jen objektem zobrazení, ale mají i nástroje k tomu, aby se mohli reprezentovat sami.
Česko v globálních dějinách
V posledních letech také vedla rozsáhlý výzkum Reaktikulace totalitní minulosti a polarizace společnosti: Lokální formy mezinárodních emancipačních hnutí a jejich online recepce postojů české odborné i laické veřejnosti k dekolonizaci, globálním imperiálním dějinám a rasové nespravedlnosti, který byl společnou iniciativou FSV UK a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V rozhovorech s historiky, kurátory, edukátory, umělci i aktivisty se mimo jiné ukázalo, jak odlišně lidé vnímají pozici Česka v globálních dějinách na základě osobní zkušenosti, odlišné generační paměti a propojenosti s globálními digitálními sociálními hnutími.
Často se objevuje symptom takzvané semiperiferie – země, která se vidí na jedné straně jako vykořisťovaná a závislá na západních mocenských centrech, například na Spojených státech nebo západní Evropě, přičemž sama pojmenovává dominanci nad východněji lokalizovanými evropskými státy, třeba i jen Slovenskem. Zároveň tu figuruje představa státu, který nese historický deficit spojený s obdobím německé a sovětské dominance. „Češi a Češky se také často vidí jako oběť dějin, která sama nebyla koloniální mocností, a proto nenese odpovědnost za globální nerovnosti. Je to velmi výhodná pozice – být obětí bez odpovědnosti,“ uvádí.
Veřejným narativům dekolonizace ve střední a jihovýchodní Evropě se věnuje i nová kniha Public Narratives of Decolonisation and Racial (In)Justice in Central and Southeast Europe, kterou editorsky připravila pro nakladatelství Palgrave Macmillan a do níž přispěla úvodní studií i vlastní kapitolou. „Poprosila jsem své kolegy a kolegyně ze střední a jihovýchodní Evropy, z bývalého postsocialistického bloku, aby si vybrali situaci, v níž tyto civilizační diskuze vidí,“ popisuje.
Vizuální gramotnost
Svou výzkumnou prací chce mimo jiné dosáhnout toho, abychom se na obrazy ve společnosti dívali kriticky a s porozuměním. „Přijde mi důležité připomínat, jak moc obrazy kolem nás nevnímáme, přestože jich denně konzumujeme a tvoříme obrovské množství. Obrazy fungují díky tomu, že komunikují rychle, ve zkratce a s výraznou emocionální intenzitou. Dokážou v nás vyvolat tělesnou reakci i paměťovou odezvu – reagujeme na ně nejen rozumem, ale i skrze zkušenost uloženou v těle,” uvádí. „Studující i veřejnost chci učit přemýšlet o tom, kdo obraz vytváří, z jaké pozice a s jakým cílem. A to je hodně spjaté s kultivací vizuální gramotnosti.”
Výzkum zmiňovaných témat s sebou přináší i otázku občanské angažovanosti. Výzkumnice zdůrazňuje, že se vždy snaží porozumět různým perspektivám – i těm, s nimiž osobně nesouhlasí. „Je důležité a priori neodsuzovat, ale ptát se, odkud pramení pocit nevyslyšení nebo vyloučení,“ říká. Zároveň ale vidí jasnou hranici tam, kde jsou zpochybňována základní lidská práva nebo se objevují otevřeně rasistické a násilné postoje. „V tu chvíli je podle mě povinností říct jasné ne. A zároveň se snažit vést kultivovanou debatu, dokud je to možné,“ uzavírá.
Dr. Andrea Průchová Hrůzová na FSV UK vyučuje předměty věnované teorii kultury a médií. V oblasti výzkumu spolupracuje s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, kde se zabývá vztahem paměti a (digitálního) prostoru. Založila a mezi lety 2011 až 2023 vedla Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye. Je držitelkou Fulbrightova stipendia, stipendia Georg Eckert Institute a tvůrčího stipendia Visual Studies Workshop. Aktuálně je vedoucím výzkumného záměru „Veřejný prostor“ v rámci OP JAK URBANITA (2025-2028), byla hlavní řešitelkou GAČR (2022-2024, Reaktikulace totalitní minulosti a polarizace společnosti: Lokální formy mezinárodních emancipačních hnutí a jejich online recepce (GAČR 22-34744S)), podílela se na výzkumech HERA Victor-E (2019-2022) a TAČR HistoryLab (2018-2023). V roce 2024 vydala českou monografii V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století (Akropolis). V roce 2025 v roli editorky vydala mezinárodní sborník Public Narratives of Decolonization and Racial (In)Justice in Central and Southeast Europe. Enemies and Colonies, Patriots and Riots (Palgrave Macmillan).
